Nejspíš první christieovka s pokusem o horor. To jsou Přízraky v Benátkách, filmová adaptace románu Agathy Christie Viděla jsem vraždu, opět v pojetí herce a režiséra Kennetha Branagha. Je to už jeho třetí přepis a hororový tón by jistě tolik nevadil, kdyby detektivka fungovala. Jenže nefunguje.
Britský herec, režisér a producent, jenž má na kontě úspěšné shakespearovské filmy i brilantní autobiografické drama Belfast, převedl na stříbrné plátno už Vraždu v Orient Expresu a Smrt na Nilu. Tentokrát se rozhodl pro román Viděla jsem vraždu (který pod stejným názvem zdařile zpracoval kromě jiných v roce 2010 Charlie Palmer v televizní sérii o Poirotovi).
Autorka zavádí čtenáře na halloweenskou slavnost pro mládež v maloměstském domě, kde dojde k surové vraždě třináctileté dívenky. Slavná spisovatelka detektivek Ariadne Oliverová, jež se zábavy náhodně zúčastnila, se pozastaví nad okolnostmi případu – pochybuje, že jde o zločin spáchaný vyšinutým vrahem. Zvlášť když se zavražděná školačka pár hodin předtím svěřila s tím, že „viděla vraždu“. A tak Ariadne osloví Hercula Poirota.
Zdroj: Youtube
Mimochodem, pro české čtenáře má tento román zajímavé pozadí – předobrazem dívčiny vychovatelky Olgy Seminoffové byla prachatická učitelka Olga Simonová, členka Společnosti Agathy Christie, s níž si spisovatelka léta dopisovala.
Jiné kulisy, jiné motivace
Kenneth Branagh přizval ke scénáři stejně jako v případě obou předchozích adaptací amerického scenáristu Michaela Greena. Ten bůhvíproč (možná jen veden hollywoodskou ambicí dát původní zápletce atraktivnější kulisy), situoval příběh do Benátek. Pozměnil i strukturu vyprávění, některé motivace postav a dobu, přidal sporné detaily.
Od Sucheta po Branagha. Hercule Poirot stokrát jinak
Zatímco kniha Christieové se odehrává v 60. letech, Přízraky v Benátkách mají v podtitulku rok 1947 a v příběhu potrápí (též bůhvíproč) některé postavy dozvuky druhé světové války. Titulní větu „Viděla jsem vraždu“ namísto dívenky oznamuje na ponuré seanci duchařka, jejíž triky má prohlédnout Hercule Poirot, kterého sem zavlekla spisovatelka Ariadne a jenž v útrobách chatrného strašidelného paláce zažívá noční můru, ba dokonce tváří v tvář duchům pochybuje o své racionalitě (!).
Přízraky v Benátkách (Kenneth Branagh a Tina Fey jako Ariadne)
Hollywoodská korektnost
Problém pozměněného příběhu tkví v několika věcech. Jednak je dějově překombinovaný a místy nepřehledný, chování některých postav (rodinný lékař stíhaný poválečnými démony) působí v rámci vyprávění scestně, motivace i charakter jiných (maďarští sourozenci coby asistenti vědmy toužící odejít do ciziny) povážlivé.
Kenneth Branagh: kvůli slavné vraždě nechal postavit celý vlak i míli kolejí
Intelektuálně zdatný, obrýlený chlapeček pečující starostlivě o svého traumatizovaného tatínka (viz lékař) působí jako naklonovaný z jiných snímků o přemoudřelých malých hrdinech a nudí. U některých bije do očí, proč byli do příběhu implantováni v této podobě – hrají je v duchu hollywoodské korektnosti afroameričtí herci, což platí i o snědé vědmě v podání Michelle Yeohové. Miláček dívčích srdcí z Padesáti odstínů šedi Jamie Dornan je navzdory tomu, že dostal jako válkou týraný lékař větší prostor, zcela zapomenutelnou figurou.
Studená komerční podívaná
Branagh se pokouší o hororovou atmosférickou detektivku, ta se ale daří jen občas, častěji nabízí žánrová lekací klišé a melodramatické proslovy, které tu a tam přehluší bafavým skřekem papoušek (!). Relikvií snažících se navodit mystickou atmosféru, budících ale spíše rozpaky, je tu ostatně víc, třeba stylizovaná hromádka dětských kostí ve sklepě nebo šálek trčící napůl z okraje stolu.
Postavy pronášející smrtelně vážně své repliky („Něco v tomto domě mě chtělo zabít!“, „Dala bych za to vše.“) nechávají diváka vcelku lhostejným a kulisy benátského paláce, jenž byl kdysi sirotčincem (?), slouží tvůrcům jen k tomu, aby se jako v bondovce Casino Royale začaly za bouře hroutit do kanálu.
Adaptace knihy Viděla jsem vraždu dostala benátské kulisy
Pokud jde o herectví, nikdo nemá Branaghovi za zlé, že je jiným Poirotem nežli nedostižný David Suchet. Hraje zkušeně a dobře, ale podle nedobrého scénáře. Po Herculeho okouzlujících sarkastických poznámkách také ani památky. Dramatické smyčce islandské skladatelky Hildur Guðnadóttirové dělají v jeho A Haunting in Venice (jak se film jmenuje v originále), co mohou, ale nejsou samospasitelné. Zbývá solidní kamerová práce Harise Zambarloukose, několik gondol a výhledů na malebné Benátky a otázka – čemu tahle změna prospěla?
Hodnocení: 50 %
