Civilní let z New Yorku do svého cíle v jihokorejském Soulu před 40 lety nedorazil. Letadlo se kvůli navigační chybě ocitlo nad územím tehdejšího Sovětského svazu a jeho velitelé ho nechali sestřelit. Pět dní o tom mlčeli. „Zcela prostě se ukazuje, že Sověti se rozhodli sestřelit civilní letadlo, že ho sestřelili, zavraždili 269 osob na palubě a lhali o tom,“ prohlásila před Radou bezpečnosti OSN tehdejší velvyslankyně USA Jeane J. Kirkpatricková. Ještě týž den přiznal sestřelení tohoto letadla konečně i Sovětský svaz. Byla to jedna z nejožehavějších chvil studené války.
Nešťastný let KAL 007 krátce před sestřelením v představě grafického designéra
|
Foto: Wikimedia Commons, Anynobody, CC BY-SA 4.0
Bylo úterý 6. září 1983 a v Sovětském svazu, NDR, Maďarsku, Rumunsku, Polsku a Československu, ale také na Kubě, v Mongolsku a Vietnamu vysílaly rozhlas i televize následující prohlášení sovětské státní tiskové agentury TASS: „Se souhlasem sovětské vlády potvrzujeme dříve citované informace a dodáváme, že velení protivzdušné obrany regionu pečlivě analyzovalo akce narušujícího letadla a jeho trasu, vedoucí v oblasti Sachalinu nad vojenskými základnami, a nakonec dospělo k závěru, že tento průzkumný letoun plnil v sovětském vzdušném prostoru speciální poslání. Vedla nás k tomu i skutečnost, že tento letoun sledoval kurz nad strategicky důležitými oblastmi Sovětského svazu.“
Zpráva, kterou o den později zveřejnily i všechny noviny, dodávala, že poté, co „narušující letadlo neuposlechlo požadavek pokračovat na sovětské letiště a pokusilo se opustit sovětský vzdušný prostor, splnil stíhací letoun sovětské protivzdušné obrany příkaz velitelského stanoviště zastavit let…“
Svět, rozdělený železnou oponou, se už po několikáté za dobu její existence nebezpečně přiblížil hrozbě překlopení studené války ve válku horkou…
Poslední start
Historie letu korejských aerolinií KAL 007, jehož nešťastného sestřelení se týkalo výše uvedené prohlášení, je dostatečně známá.
V úterý 30. srpna 1983 odstartoval z letiště JFK v New Yorku civilní Boeing 747 korejských aerolinek s 269 lidmi na palubě, který po mezipřistání na Aljašce zamířil po doplnění paliva do jihokorejského Soulu. Z aljašského letiště se vznesl 1. září 1983 ve čtyři ráno místního času, přičemž posádka při nastavování autopilota bohužel přehlédla navigační chybu, v jejímž důsledku se letadlo začalo odchylovat od plánované trasy a směřovat nad sovětské území. Svou chybu si piloti pravděpodobně až do konce vůbec neuvědomili.
Osud Samanthy Smithové: V 10 letech změnila děj studené války, ve 13 byla mrtvá
Boeing měl původně letět koridorem Romeo 20, což byl jeden z pěti leteckých koridorů, spojujících Aljašku s japonským pobřežím. Přezdívalo se mu „Rudá stezka“, protože vedl jen 30 kilometrů od pobřeží Kamčatky, jež bylo plné sovětských vojenských základen.
V té době vládlo v dané oblasti napětí. Sovětský svaz se v kritickou noc připravoval k odpalu mobilní mezikontinentální balistické střely RT-2PM Topol, a Američané proto poslali do vzduchu dvojici svých špionážních letounů Boeing RC-135V/W Rivet Joint a Boeing RC-135S Cobra Ball, jež měly odpal sledovat. Šlo o vojenskou verzi Boeingu 707, jejíž silueta byla poměrně snadno zaměnitelná s civilním letadlem.
Plánovaná a skutečná dráha letu KAL 007
Sověti o obou špionážních letadlech věděli a přičítali jim vyvolávání napětí (byť se obě americká letadla pohybovala v mezinárodním prostoru). Byl to jeden z faktorů, který vedl k pozdější katastrofě letu KAL 007. Ten se v té době odchýlil už o více než 320 kilometrů od své plánované trasy a směřoval nad sovětské území.
Zastavit let
Jak se letadlo blížilo k sovětskému vzdušnému prostoru, zaznamenaly je ruské radary. Když korejský letoun přeletěl Kamčatku, nařídili velitelé sovětské letecké základny Dolinsk-Sokol start dvou svých stíhaček Suchoj Su-15, jejichž piloti dostali už zmíněný rozkaz „zastavit let“.
„Sovětští piloti, kteří zastavili činnost pronikajícího letounu, nemohli vědět, že jde o civilní letoun. Letadlo se uprostřed noci v podmínkách špatné viditelnosti pohybovalo bez navigačních světel a nereagovalo na dané signály. Výroky prezidenta USA, že sovětští piloti prý věděli, že jde o civilní letadlo, nejsou absolutně pravdivé,“ uvedla o pět dní později ve svém prohlášení sovětská tisková agentura TASS.
Sovětský svaz je říše zla, prohlásil před 40 lety Reagan. A vyvolal bouři
Ruský stíhací pilot Gennadij Osipovič dal podle svého pozdějšího prohlášení narušiteli nejdříve signál zamáváním křídel, což by znamenalo mezinárodně srozumitelné varování: „Narušujete cizí vzdušný prostor, následujte mě.“ Pilot prý ale nereagoval. Osipovič proto vypálil varovnou dávku. Podle pozdějšího vyjádření velitele sovětských pozemních sil generálporučíka Valentina Varennikova byly součástí této dávky jasně svítící střely, takže ji posádka korejského letadla musela vidět.
Mnohem později, v roce 1998, Osipovič v rozhovoru pro americkou stanici CNN přiznal, že náboje byly bez „stopovky“, tedy bez hořící koncovky vytvářející po jejich vypálení na obloze svítící pás, takže i když jich vypálil přes 200, piloti KAL 007 si jí nemuseli všimnout.
Letoun HL7442, čili později sestřelený hlavní aktér tragédie letu KAL 007, přistává v roce 1980 v Curychu
Žádná ruská stíhačka se nepokusila kontaktovat korejský letoun rádiem. Důvodem mohlo být to, že u ruských vojenských letadel byla po dezerci Viktora Bělenka, jenž v roce 1976 uletěl s MiGem 25 do Japonska, zablokována možnost naladit civilní frekvenci.
Na přepisu záznamu z ruského velitelského stanoviště je slyšet stíhač, jak konstatuje: „Vidím ho. Cíl zaměřen. Cíl neodpovídá,“ což by napovídalo, že se Rusové o kontakt pokusili, ale na záznamníku komunikace v kokpitu Boeingu 747 se volání na mezinárodní nouzové frekvenci 121,5 MHz nenašlo.
Čtyři migy proti lockheedu. Zapomenutý incident studené války vyvolal skandál
Následovala výměna názorů mezi sovětskými veliteli na zemi ohledně dalšího postupu. Velitel protivzdušné obrany, generálporučík Valerij Viktorovič Kamenskij žádal, aby stíhači jasně identifikovali cíl, protože může jít o civilní letadlo. Velitel letecké základny Dolinsk-Sokol, generál Anatolij Michajlovič Kornukov byl pro sestřelení. „Jak civilní? Přeletělo Kamčatku. Přiletělo od oceánu bez jakékoli identifikace. Jakmile přeletí státní hranici, dávám rozkaz k palbě,“ uvedl podle záznamu Kornukov.
Sověti se nakonec rozhodli pro sestřel, když od stíhačů dostali informaci, že vizuální identifikace není možná v důsledku noci – stíhačky se v té době držely asi šest kilometrů za cílem a dobře ho neviděly.
Ve chvíli, kdy se Osipovič přiblížil k cíli na dva kilometry, požádala posádka korejského letadla shodou okolností letové středisko v Tokiu o povolení ke změně letové hladiny a začala stoupat. Tento manévr způsobil, že letadlo zpomalilo a Osipovičova stíhačka se dostala před ně. Manévr korejského letadla byl vyhodnocen jako úhybný a padl rozkaz zahájit palbu. „Měl jsem rozkaz zničit vetřelce a tento rozkaz jsem splnil,“ uvedl pro CNN Osipovič.
Velvyslankyně: Rusové lžou
Tehdejší velvyslankyně USA Jeane J. Kirkpatricková podrobila 6. září 1983 sovětský postup zdrcující kritice a na základě přepisu hlasů pilotů stíhaček zapojených do akce argumentovala, že Sověti o sestřelu lžou.
„Stíhač, který sestřelil KAL-007, měl letadlo před odpálením svých raket více než 20 minut na dohled. Na rozdíl od toho, co Sověti opakovaně uváděli, viděl navigační světla dopravního letadla a třikrát oznámil tuto skutečnost zemi. Na rozdíl od sovětských prohlášení pilot nezmiňuje žádné své varovné výstřely, pouze odpálení raket, které podle něj zasáhly cíl. Nic ani nenasvědčuje tomu, že by se pilot stíhačky pokusil s dopravním letadlem buď komunikovat, nebo mu dát signál k přistání v souladu s uznávanou mezinárodní praxí,“ uvedla Kirkpatricková.
Na rukách měl krev. Přesto Jurij Andropov začal s reformováním Sovětského svazu
I když připustila, že sovětské stíhačky mohly mít kvůli obavě ze zběhnutí pilotů opravdu technicky zablokovánu rádiovou komunikaci s civilními letadly, nijak to podle ní nesnižovalo vinu.
„Snad nejvíce šokujícím faktem získaným z přepisu je, že piloti v žádném okamžiku nevznesli otázku po identitě cílového letadla. Nikdy o něm nemluvili jinak než jako o cíli. Jedinou aktivitou, týkající se totožnosti letadla, bylo prohlášení pilota útočícího stíhacího letadla, že cíl nereaguje na IFF,“ zlobila se Kirkpatricková. (To znamená, že letadlo nereagovalo na elektronický dotaz, kterým vojenská letadla identifikují přátele nebo nepřátele. Korejské dopravní letadlo však samozřejmě nemohlo na takový dotaz odpovědět, protože komerční letadla na to nejsou vybavena.)
Splést si kurz není hrdelní zločin
Sovětská vláda se začala hájit, že vlet KAL 007 do strategicky významného sovětského vzdušného prostoru byl úmyslnou a předem naplánovanou provokací.
„Její organizátoři nemohli nechápat, jak to může skončit, ale přistoupili k provedení velké zpravodajské operace s využitím civilního letadla, vědomě vystavujícího své pasažéry smrtelnému nebezpečí… Počítali s tím, že tato zpravodajská operace může proběhnout bez překážek, a pokud bude zastavena, může se změnit v rozsáhlou politickou provokaci namířenou proti Sovětskému svazu,“ tvrdili Sověti. Následně přisoudili odpovědnost za celý incident Spojeným státům.
Hovory, z nichž léta mrazí. Podvol se, nebo přijdeme, pohrozil Brežněv Dubčekovi
Kirkpatricková argumentovala, že vybočení letadla z kurzu nemůže být zločinem, který se trestá smrtí.
„Existují mezinárodně dohodnuté standardy pro zadržení nevítaných letadel. Vyzývají k serióznímu úsilí při identifikaci, ověření, varování, a pokud je případ vážný, k zachycení vetřelce a přinucení jej přistát nebo opustit vzdušný prostor. Suverenita ani nevyžaduje, ani nedovoluje sestřelovat dopravní letadla v době míru. Protestujeme proti velmi závažnému porušení norem civilizovaného chování, na nichž spočívá mezinárodní letectví. Bez nich nikdo z nás nebude moci nastoupit do dopravních letadel beze strachu, že se stane objektem vražedného útoku. Mezinárodní letecká doprava stojí na vzájemné důvěře, že si nebudeme navzájem sestřelovat letadla a nebudeme unášet, věznit nebo trávit cestující a posádky.“
Celá událost vedla k výraznému zostření mezinárodního napětí, které trvalo ještě další dva roky, než se v Sovětském svazu dostal k moci Michail Gorbačov. Teprve ten přistoupil k politice postupného otevírání se Sovětského svazu světu a k transformaci sovětské společnosti, jež nakonec přispěla i k pádu železné opony.
