Web zprávy

Barbora Šporclová Kodetová: Už nechci být žena hrdinka

Jaký je váš současný životní pocit?

Můj životní pocit je jeden z nejlepších, jaké jsem kdy měla. Cítím se báječně. Samozřejmě padesátka je bilanční věk, ale přináší i určité ulehčení: člověk přestává brát některé věci tak vážně a začíná si život užívat. Vnímám ji jako osvobozující číslo.

Jsem ráda, že mi trochu odrostly děti, jsou samostatnější a já dostávám prostor sama pro sebe. Vím, že (minimálně) půlku života mám za sebou a nezbývá mi už tolik aktivního času. Čtyřicítka byla horší – to máte ještě nějakou naději. V padesátce zbývá jediná: nepromarnit ani den své existence.

V poslední době jste prošla výraznými změnami, co je nastartovalo?

Asi prodej našeho mlýna v Netvořicích. Dvanáct let jsme ho budovali, Pavel není zrovna kutil, a tak mě to stálo hodně fyzických sil. Souvisí to právě s tím, jak člověk dozrává, v mém případě možná trochu později. Každý máme svoji cestu.

Když jsem se před třemi lety vrátila s manželem z krátké dovolené, zjistila jsem, že všechna práce na zahradě zmizela pod plevelem. V tu chvíli jsem si položila otázku, co je důležitější: moje osobní svoboda, nebo starost o nemovitost, která je mimořádná a miluju ji, ale je to pořád jenom věc? Dům, kterému jsme dali duši. Nejdřív jsme v něm žili nastálo, pak jsme tam jezdili z Prahy na víkendy – což znamenalo, že jsem jezdila hlavně já s holčičkami. A dřela.

Naštěstí se nám podařilo mlýn dobře prodat a já se osvobodila. Byla to správná volba.

Ale v Praze jste nezůstali.

Ujasnili jsme si, že pro nás není ani pendlování, ani samotné město. Pavel je rád na jednom místě, nechce se rozmělňovat mezi chalupu a byt. Jenže existence rodiny prorostlé hudbou v Praze je složitá pro sousedy. Navíc s mnoha zvířaty.

Tak jsme před dvěma lety koupili dům tady, v Říčanech. A náhodou ve čtvrti, kde se ulice jmenují podle hudebníků. V nabídce byly domy v Mozartově a v Kubelíkově – a v které jiné by chtěl žít houslista než v Kubelíkově?! Jsme spokojení, dům je bezbariérový, a když se nám bude dařit, můžeme tu zůstat do konce života. Říčany jsou báječné.

Nedávno jsem tu objevila bezvadnou cyklostezku, asi ji znáte?

Ne, já na kole nejezdím. Chodím spíš do lesa nebo jsem na zahradě. Ale dcery ji znají. Jsou tu taky šťastné. Mlýn je, jak rostly, začal omezovat, chtěly být víc s kamarády. Dnes si skoro nevzpomenou, že žily jinde, a když, tak bez sentimentu. Jsou neustále v přírodě, do školy chodí pěšky… Sophii je 11, Violettce 13. Lily bude už 20 a bydlí s babičkou v Praze.

Když je celá rodina pohromadě…

Foto: archiv B. Kodetové

A vy máte volnější ruce na herectví. Píše se, že jste byla 16 let na mateřské, což ale není přesné.

Není, pracovala jsem celou dobu – i když omezeně, abych se mohla věnovat povinnostem, které jsem na sebe dobrovolně vzala. Napsala jsem námět k filmu, natočila několik seriálů, dostávala krásné velké role, hrála jsem v divadle.

Jistě, ledacos jsem odmítla, priorita byla fungující rodina. Ale kontakt s profesí jsem si udržovala vždycky. Nejedná se tedy o návrat, pouze o intenzivní pokračování.

A dcery oceňují, že se nerealizuju jen jako zahradnice, uklízečka, šofér, opravář. Potřebují vidět, že žena může mít vlastní sny, cíle a vůli. Že je důležitá i práce, kterou má ráda, vnitřní klid a vyrovnanost.

Jak se dcery klubou, nakolik vítězí umělecké geny?

Všechny jsou osobité a zajímavé bytosti. Lily letos odmaturovala na výtvarné škole, rok bude studovat angličtinu a připravovat se na vysokou uměleckého typu. Zvažuje propojení výtvarna a divadla čili pokračuje v rodové tradici: pradědeček byl sochař, strýc malíř. Dokonce si změnila jméno na Kodetová.

Mladší dcery zdědily hudební geny: Violettka hraje na housličky a krásně zpívá, je to velmi citlivá, křehká, hodná a vyrovnaná dívenka. Sophinka má takový ten dravý kodetovský gen, zdá se, že je i velmi herecky nadaná, chce se věnovat zpěvu a herectví a hraje na violoncello.

Připravujete je na úskalí dnešní doby, podivný svět?

Na to se připravit asi nedá. Každá generace vyrůstá do jiného prostředí, na které ti starší koukají už z druhého břehu, ale jim připadá normální, jiné neznají. Když jsme byli mladí my, pohlíželi na nás rodiče podobně. Doba je taková, jaká je, a vždycky byla něčím těžká. Válka, 50. roky, procesy, okupace… v mnoha ohledech byl život drsnější.

Dnes máme zase sociální sítě, internet, děti nečtou a žijí rychleji, ale komunikují s celým světem. Třeba Sophinka nahrává videa a posílá je svým idolům do Ameriky, je schopná na streamech mluvit s kýmkoliv.

Samozřejmě to hlídáme a mluvíme o rizicích, která nová média přinášejí, byli jsme na filmu V síti. Ale nemůžeme chtít, aby žily jako my.

Kdo z vás s Pavlem je přísnější rodič?

Jsme oba spíš kamarádi než úplně striktní rodiče. Já jako Panna se snažím udržet v rodině určitý řád a disciplínu, které potřebuju i pro vlastní klid. Což je s umělcem těžké a s tolika uměleckými dušemi kolem – včetně mé vlastní – náročné.

„Cítím se báječně. Padesátku vnímám jako osvobozující číslo. Jsem ráda, že mi trochu odrostly děti a já dostávám prostor sama pro sebe.“

Foto: Petr Horník, oblečení VIDDA fashion & living concept store, Právo

Pavel je velmi pracovitý člověk a holky to vidí, stejně jako vidí mě. Myslím, že vychováváme dost příkladem. Žijí neustále s námi. Pouštíme si filmy, máme společné zážitky, hodně si povídáme. A nacházíme u nich zárodky zodpovědnosti.

Jinak jsou to normální děti svého věku, které občas zlobí. My s Pavlem se díky nim učíme být důslední, není to jednoduché, ale snažíme se.

Jaká jste byla v jejich věku vy?

Velmi živá, veselá, komunikativní, milovala jsem společnost a snadno nacházela kamarády. Nechodila jsem na rozdíl od holek na žádné kroužky, protože jsme žili daleko od Prahy, v Těptíně, ale byla jsem celé dny venku. Hodně jsem četla a měla velkou fantazii, tvořila jsem si vlastní divadelní představení…

Tatínek vám asi hraní rozmlouval, ne?

Nepřál si, abych hrála jako dítě a stal se ze mě rozmazlený fracek. Znal důsledky té profese. A čím jsem starší, tím víc chápu, před čím mě chtěl uchránit. I co mi předal: lásku ke kumštu a cit pro něj, což je velká devíza.

Naučil mě cítit umění a svět jako takový z umělecké hloubky. Díky němu miluju a umím prožívat klasickou hudbu, ale pouštěl mi taky dokumenty o holocaustu, naučil mě rozeznávat zlo a dobro. Měli jsme moc hezký vztah, i když to s ním nebylo jednoduché. A nakonec jsme spolu stáli na jednom jevišti, což byl pro oba mimořádný zážitek.

Já k tomu přistupuju jinak, umožňuju Sophince chodit na konkurzy, takže už hrála a byla velký profík.

Znamenalo pro vás slavné jméno spíš výhodu, nebo problém?

Každá cesta je těžká, ať máte jméno a bedlivě vás sledují, nebo si ji prošlapáváte sám a nemají vás s kým srovnávat. V určitém smyslu to byla výhoda a v jiném ne, ale jisté je, že mám za sebou silný a výjimečný rodinný příběh.

Stojí za mnou dvě stě let neuvěřitelného hereckého rodu bez jediné přestávky. Když jsem začala zkoušet v Činoherním klubu, znali mě Jirka Menzel i páni Kačer a Krejčík, kteří si mě hlídali od konzervatoře a dali mi první příležitosti, počínaje Romeem a Julií.

Zkoušela jsem s Honzou Potměšilem, jenže měl roku 1989 úraz a premiéra se nekonala. Takže jsem debutovala jako Polly v Žebrácké opeře Václava Havla, který byl i na premiéře.

Slušný start. Štíhlá jste dnes možná stejně jako tehdy. Jak se vám to povedlo?

Viděla jsem se v seriálu Lynč, na který jsem hrdá – a zděsila jsem se té „paní“. Samozřejmě chci hrát zajímavé postavy, ale taky se chci vrátit ke svému charakteru, ke kterému vždy patřila šmrncovní štíhlá postava.

Hlavní zlom se vám musí udát v hlavě. Dokud si budete stěžovat, že to nejde, tak to nepůjde a budete se dál cpát. Musíte se prostě rozhodnout. Tak jsem zavolala Mahuleně Bočanové, která dělala reklamu na jeden produkt ketodiety, a ta mě nasměrovala dál.

Seriál ČT Lynč, role Aleny Svobodové.

Foto: archiv B. Kodetové

Dva týdny jsem se těžce detoxikovala, pak jsem přešla do 2. a 3. fáze – a po dvou měsících jsem měla výsledky krve jako dvacetiletá. Navíc jak jdou kila dolů, hned si nesete úplně jinou energii. Já jich ztratila dvanáct.

Změnilo mi to i myšlení, dnes jím střídměji, častěji a bez příloh, sacharidy jen dopoledne a vynechávám pečivo. A jojo efekt se nekoná. Po půl roce se ke mně přidal i Pavel.

Další novinka je, že jste se začala věnovat zpěvu.

To napadlo sopranistku Janu Šrejmu Kačírkovou, která byla hostem mého muže na vánočním turné a já, inspirovaná jejím zpěvem, jsem si broukala v šatně její melodii. A ona povídá: Ty budeš zpívat!

A protože Janě, báječné holce ze statku s velkým srdcem, se neodporuje, poslechla jsem. Vzala mě do parády, přidala jsem ještě kantorku na hlasovou hygienu. Našla jsem si písně, které by mi vyhovovaly, natočila první demo snímky a s drzostí, která nevím, kde se vzala, jsem je pouštěla lidem z branže.

Reakce byly příznivé, a tak jsem nadšeně pokračovala. Párkrát už jsem zpívala veřejně a kromě koncertu ke svým narozeninám chystám během podzimu další vystoupení.

Zažíváte na pódiu jiný pocit než při hraní?

Je to velký rozdíl. Zpěv je úžasná terapie, vyčistí hlavu a převede od běžných povinností do světa, kde jsem šťastná. Jsem pánem svých rozhodnutí, dává mi to pocit osobní svobody.

Zatím hledám svůj styl, od šansonu po muzikál. Obdivuju paní Hanu Hegerovou, ze zahraničních Barbru Streisandovou nebo Lindu Eder… V budoucnu chci zkusit i jemný jazz. A ráda bych zpěv propojila s divadlem.

Pavel je klidná voda, nesoucí jistotu, že vždy všechno dobře dopadne. Já jsem oheň, který rodině dodává energii, hybná síla, zařizující reálie.

Dalším přínosem je, že dokážu stát vedle svého muže na pódiu a jsme partneři, což dodává našemu vztahu hezké koření. Já zpívám a on hraje na housle. Poprvé jsme to zkusili při jednom z jeho třiceti streamových koncertů během karantény a slyšely nás tisíce lidí. Moc nás to chytlo.

Taky excelujete v Divadle Na Jezerce ve hře Naprostí cizinci. Čím si vás získala?

Jde o výbornou, vtipnou italskou hru Paola Genoveseho, možná znáte její zdařilé filmové zpracování. Je ze života a má aktuální téma. Všichni používáme mobily, které se staly součástí dennodenních situací, což nese i rizika.

Hraju psycholožku, která s manželem pozve přátele na večírek. Myslí si, že se dobře znají, ale vzájemné odtajnění mobilů přinese řadu šoků. Hodně párů v životě by se rozešlo, kdyby si prohlédly telefon partnera…

Diváci se srdečně smějí, ale na konci jim zatrne. Výborné je i obsazení od Milana Šteindlera, Ondry Kavana, Pavla Řezníčka po řadu dalších, stejně jako režie Matěje Balcara.

Divadlo Na Jezerce, tragikomedie Naprostí cizinci

Foto: archiv B. Kodetové

Předpokládám, že vy byste partnerovi do mobilu nenakoukla?!

Za šestnáct let s Pavlem – nikdy! Samozřejmě kdyby šlo o život a potřebovala bych volat lékaře, tak bych to udělala. Jinak ho zvednu jen ve chvíli, když nemůže přijmout hovor, a řeknu, že zavolá za chvilku.

Lézt si do telefonu nebo počítače ani jednoho nenapadlo, možná i proto, že před sebou nemáme žádná tajemství. Když si je člověk jistý sám sebou a vztahem, nemá potřebu kontrolovat druhému komunikaci. Dělají to lidi nejistí, když cítí určité napětí. Ale je to cesta do pekel. Pokud vás chce partner zradit, udělá to tak jako tak.

Vy jste se s Pavlem naopak krásně prolnuli, inspirovali.

Jsme voda a oheň. Pavel je klidná voda, nesoucí jistotu, že vždy všechno dobře dopadne. Já jsem oheň, který rodině dodává energii, hybná síla, zařizující reálie. Stěhuju domy, starám se o zahrady a děti.

V poslední době se to mění, jak jsem začala víc pracovat, přerozdělila jsem povinnosti – některé přešly na dcery, jiné na Pavla. A je zajímavé, že jakmile něco pustíte, dostanete to v dobrém zpátky z jiné strany.

Pavel mě za ta léta – nedá se říct zklidnil. On mě uklidnil a dokázal, že je možné žít život v pohodě a užívat si ho, zvládnout veškeré situace bez velkých afektů. Což je pravý opak mé původní rodiny s impulsivním tátou, který bral vše dramaticky. Já jsem Pavlovi zase dodala praktičnost a temperament.

Kdysi jste mi řekla, že původní rodina byla hlasitá, hodně se trápilo a smálo. Tu dnešní byste charakterizovala jak?

Jsme taky hlučná rodina, ale ne ve smyslu, že bychom se překřikovali názory. U nás se hovoří a hlavně komunikuje, což je taky můj vklad. Povedlo se mi s laskavým přístupem Pavlovi vysvětlit, že žena komunikaci a zpětnou vazbu potřebuje, aby byla spokojená. Muž ji dokazuje jinak, fyzicky. Pavel byl těžký introvert a já ho myslím otevřela.

Hluk je u nás spojený s muzikou. Často v jednu chvíli Pavel a holky ve svých pokojích hrají a já v kuchyni zpívám. Žádnou izolaci nemáme, takže se vše prolíná, do toho se ozývají psi, kocour a papoušek. Opravdu se nenudíme.

A když by mohlo nastat ticho, pustíme si muziku, donutila jsem konečně Pavla koupit kvalitní aparaturu. Kromě klasiky posloucháme J. Brela, jazz, muzikálové písně a operu. A mezi klasiku pašuju stále víc jazzu.

Období korony většinu lidí omezilo v rozletu. Co znamenalo pro vás?

Každá situace v sobě nese i pozitivní momenty, které ovšem musíte umět vidět. Měli jsme tu maminku a Lily a všichni jsme byli zpočátku ve stresu. Pavel to řešil pracovním zápřahem 16 hodin denně, byl až umanutý a jeho heslo znělo: Já tě zdolám, korono! Naučil se streamovat a sestřihával doprovod ke koncertům, aby s ním mohl živě hrát. Neuvěřitelné.

Ani já neležela na gauči, starala jsem se vedle zpěvu o domácnost a školní povinnosti našich dětí. A soucítila s těmi, kdo se ocitli v problémech, zavření v panelácích, bez práce a bez peněz.

Partnerská souhra: Bára zpívá, Pavel hraje. Jindy vystupuje s muzikanty J. Fečem, J. Tokolym, V. Szabem, M. Workem nebo M. Nostitz quartetem.

Foto: archiv B. Kodetové

Dopady té doby včetně strachu, který na nás vláda nahodila, ještě neskončily. Odrazí se i v kultuře. Okolní státy si jí váží a dělají podpůrná opatření, tady budou muset promotéři zvažovat, zda se jim vyplatí investovat do akcí, které pak někdo mávnutím ruky zruší.

Točíte teď nějaký film, seriál?

Pro ČT připravujeme (opět s Terezou Kopáčovou) seriál s pracovním názvem Ombudsman, kterého hraje Lukáš Vaculík. Jde o 10 filmů ze školního prostředí, inspirovaných skutečnými událostmi.

Představuju sebevědomou bulvární novinářku, která zamíchá kartami. Je to zajímavá postava a moc mě baví. Vůbec moje cesta rolemi je zajímavá, většinou hraji vůdkyně: právničky, starostku, patoložku…

Silné ženy. Režiséři z vás cítí energii. Splnilo se vám přání zahrát si komickou postavu?

Většina rolí v Divadle na Jezerce je taková. Dělat komedii je krásné, vidět diváky smát se je stejně krásné, jako je vidět plakat. Znamená to, že svou práci děláte dobře. Pro mě ale musí mít hra spodní proud, bezduchou bych nevzala.

Dokážete brát i v životě věci s humorem?

Jak kdy. Pokud jde o děti, jsem opatrnější. Ale obecně myslím, že ano. Humor je vedle lásky další důležitá věc, která nás s Pavlem drží pohromadě. Rádi se spolu smějeme.

Moc jsem se bavila zrovna včera ráno, když odvážel naše úžasné milované dcery na čtyři dny k babičce a sám že tam taky zůstane. Smála jsem se tak, až se Pavel divil, že jsem snad šťastná z jejich odjezdu! Řekla jsem: Miluju vás a těším se, až se vrátíte, ale teď budu ráda chvilku sama.

Jak tu „chvilku“ využijete?

Teď hlavně ke zpěvu. Taky posekám zahradu, uklidím dům, dám si sklínku piva, zaplavu si, zajdu na masáž. V začátcích diety jsem běhala, dělala jógu a latinské tance. Jenže mi odešly kyčle, tak jsem se vrátila k procházkám. Ale největší radost si opravdu udělám tím, že se v klidu soustředím na práci.

Máte nakročeno k dalšímu překvápku, splnění snu?

(smích) Ne. Doufám, že časem přijde víc divadelních příležitostí, kde využiju zpěv. Do druhé padesátky vstupuju se zpěvem. Jsem dost umanutá v oblasti sebevzdělávání a nikdy se nebudu nudit. Ale už netoužím vyhrávat Oscary, znám své limity, vím, kam můžu dojít – a za tím si půjdu. Nepotřebuju nikomu nic dokazovat, jen sama sobě. A nepřestanu děkovat svému muži za podporu, kterou mi poskytuje. To privilegium každá žena nemá.

Také přečtěte

Zanzibar či Brazílie. Vláda zakázala cesty do vybraných exotických destinací, stojí za tím obavy z mutací viru

Ministerstvo zdravotnictví zakázalo kvůli novým mutacím koronaviru vstup Čechů až na neodkladné výjimky do několika …

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *