Kolik lidí je v České republice bez domova?
Odhady se různí. Při sčítání lidu v roce 2021 se podruhé v historii sčítali i lidé bez domova, poprvé to bylo v roce 2011. Ukázalo se, že jich je dvacet nebo třicet tisíc. Náš odhad je někdy mezi třiceti až sedmdesáti tisíci. Záleží, koho do té skupiny započítáme. Jestli jenom ty, kteří jsou reálně na ulici, nebo i ty, kteří jsou v ubytovnách a azylových domech, či i ty, kteří jsou v nějakém nestandardním bydlení, kdy nad nimi bezdomovectví visí každou chvíli.
Vaše měřítka jsou tedy jaká?
My se snažíme vidět tu širší skupinu, proto se spíš přikláníme k sedmdesáti tisícům. Jsou to lidé, kteří v podstatě nemají jistotu svého domova. Někdo může přespávat u kamaráda, jiní jsou v azylových domech nebo noclehárnách a někteří pak zůstávají permanentně na ulici.
Padli na dno, v zimě umírají na ulici. Lidem bez domova nabízí šanci Přístav
V jakých místech je lidí ohrožených bezdomovectvím nejvíc?
Nejvíc jich je v Praze. Je to tím, že si sem třeba přišli hledat nějakou obživu, za prací nebo za žebrotou, a úplně jim to nevyšlo. Hodně jich je i v dalších velkých městech, zejména v regionech, kde došlo například k restrukturalizaci průmyslu. V tomto případě jde o severní Čechy nebo Moravskoslezský kraj, ale přidává se i Brno a další.
Mezi skupiny, které bývají více ohroženy bezdomovectvím, patří senioři. Jakou část z celkového počtu představují?
Demografická struktura se nebude lišit od struktury v celé společnosti. Největší počet je těch, kteří na té ulici zestárli. Dříve socialistická společnost bezdomovectví nepřipouštěla, takže tito lidé byli zavřeni v ústavech nebo ve vězení například za příživnictví. V 90. letech se pak objevili na ulici. Část lidí pochází z nové doby, protože nebyli schopni na změny zareagovat.
Třeba na Ostravsku se rušily desetitisíce pracovních míst na šachtách. Řada lidí tam přišla za výdělkem, neměli v té lokalitě žádné kořeny a zpravidla to nebyli lidé s vysokým vzděláním. Stovky těchto lidí skončily na ulici, protože nebyli schopni zvládnout se sami o sebe postarat. To je největší skupina lidí, která se v 90. letech stala bezdomovci. Tehdy jim bylo třeba čtyřicet, dnes jim je pětašedesát nebo sedmdesát. Není ale žádná výjimka, že člověk celý život normálně fungoval a až v seniorském věku se dostal do brutální tísně.
Hraje v tom nějakou roli i rodinné zázemí?
Určitě. Nevybavuji si lidi bez domova seniorského věku romského původu. Vazby v romských rodinách fungují úplně jinak. Jsou lidé bez domova romského původu, ale jsou v mladších kategoriích. Hodně mladých lidí, kteří vyšli z dětských domovů, pak jednotlivci muži a velká část je maminek s dětmi, ale seniora Roma si na ulici nevybavuji. Snad jen takového, který na ulici zestárl a dlouhodobě nikoho nemá.
Co je hlavní příčina bezdomovectví?
Osamocenost. Že ti lidé nemají nikoho, kdo by s nimi byl schopný nést tíhu dne. Před několika lety se v České republice začal uplatňovat trend housing first. Tedy nejdříve vyřešme, aby tito lidé měli kde bydlet, a pak se s nimi začněme bavit o dokladech, práci a tak dále. Ukazuje se, že mezi bezdomovci jsou lidé, kterým stačí, že byt mají a začne se to řešit. Ale jsou lidé, u kterých to nezafunguje, protože pro ně domov nejsou jen čtyři stěny. Pro ně je domov tam, kde na něho někdo čeká, kde se nebojí a je tam někdo, koho má rád. Když se dnes objeví nějací senioři na ulici, tak je to třeba vdovec nebo vdova, kteří nejsou schopni opustit byt, ve kterém žili třicet nebo čtyřicet let s partnerem, a nemají nikoho, kdo by jim pomohl, což jsou příbuzní.
Šéfka centra pro mladé bezdomovce: Holky musejí být ostré, aby na ulici přežily
Říkal jste, že bezdomovectví kopíruje demografický vývoj v České republice. Znamená to, že lidí bez domova bude přibývat?
Ano. Proto jsme začali budovat síť služeb Přístav, což jsou domovy pro seniory bez domova. Ne vždy jsou to „čistokrevní“ bezdomovci, jsou tam i sociálně slabí lidé, kteří se z různých důvodů nedostanou do klasického domova důchodců. Například kvůli problémům s alkoholem, kvůli nějakému problémovému chování anebo kvůli solventnosti. Není nereálné, že vás do domova důchodců nevezmou, protože na to nemáte.
Když se vrátím k otázce, zda bude lidí bez domova přibývat, jsme na to jako společnost připraveni?
Nechtěl bych deklarovat, že to bude katastrofa, protože vůbec nejsme připraveni, ale typ služby, jako je Přístav, by do budoucna měla být v každém regionu. Rozhodně připraveni nejsme, ale dlouhou dobu se vede erudovaná diskuse o tom, jak řešit příspěvky na péči, pravidelně je valorizovat, aby pokud možno byla upřednostněna péče v domácnosti. Budu-li schopen se postarat o své rodiče v kombinaci s pečovatelskou službou, je to pro stát tisíckrát výhodnější, než když všichni lidé skončí v nějakých sociálních zařízeních. Dělá se celá řada kroků, aby ten systém nezkolaboval.
Obyvatelé Domova Přístav v pražském Zahradním Městě
Kolik má takových domů Armáda spásy k dispozici?
Máme jeden dům v Olomouckém kraji, tři v Moravskoslezském kraji, jeden v Praze a jeden ve Zlíně. Jednali jsme o nich v Jihlavě, v Plzni, v Karlových Varech nebo v Českých Budějovicích. Teď se přijedou podívat z Hradce Králové. Jsem přesvědčen, že taková služba bude potřeba aspoň v nějaké elementární kapacitě 30 až 40 lůžek v každém regionu.
Daří se tento záměr plnit?
Když jsme někoho aktivně oslovili, dodnes tam skoro nic není. To znamená, že odpovědnost si musí uvědomit samospráva. Většinou to funguje tak, že když nás osloví nějaké město, tak se tam většinou do roka a do dne nějaká služba může rozjet. Když my naopak oslovíme nějaké město, tak funguje jedno z dvaceti.
Chybí tam vůle?
Nevím, jestli je to o schopnosti to protlačit, nechci to hodnotit. Ale odpovědnost za občany nenese Armáda spásy, nýbrž samospráva, která odpovídá za to, že se na území kraje nebo města dokáže o své občany postarat. Příkladem dobré praxe je Ostrava, v Brně takové zařízení není žádné, i když je větší než Ostrava.
Život na ulici? Tři čtvrtě dne strávím sháněním jídla, říká mladý bezdomovec
Kdy se vám podaří tato zařízení otevřít ve všech krajích?
To se Armádě spásy nepodaří, ale služby tohoto typu nemusí nutně dělat Armáda spásy. Jestli je někde silná Naděje nebo Charita, nechť to dělá někdo jiný. Zařízení tohoto typu bude potřebné.
Jak těžké je pro lidi dostat se z ulice?
Hůř se z ulice dostávají lidé, kteří jsou sžití s nějakým místem a mají obavy, že když půjdou na noclehárnu, někdo jim ho zabere. Potom jsou to lidé, kteří mají svého psa a chtějí s ním zůstat. Pak jsou to lidé, kteří chtějí být s partnerem. Klasická noclehárna je rozdělena pro ženy a muže, což je kvůli bezpečnosti. Nebo jsou to lidé, kteří mají s nějakou službou velmi špatné zkušenosti a systému nevěří. Ve všech čtyřech případech je pak klíčové, že jim zdravotní stav ještě dovoluje být na ulici. Služby, jako je Přístav, jsou pro lidi, kterým to jejich zdravotní stav už nedovoluje.
Lze odhadnout, kolik lidí je bezdomovectvím ohroženo?
Myslím si, že to jsou statisíce lidí, protože není ještě vyřešena otázka dluhových pastí. I když leccos se změnilo. Proběhla tři Milostivá léta, která umožnila lidem zaplatit podstatu dluhu. To nejdůležitější je, že člověk má pak tendenci opustit začarovaný kruh a začít něco dělat pro sebe a pro společnost. Nestát víc peněz.
Zaznamenali jste to už ve své práci?
Vidíme to. U stovek našich klientů je vidět, jaký to na ně mělo reálný dopad, ale je to potřeba ještě ověřit časem. Největší brzdy v motivaci jsou dluhy, beznaděj, že je systém už dál nepustí.
Pořídit bezdomovcům byty je pro stát nejlevnější řešení, říká odborník
Blíží se zima. Jak se na ni jako Armáda spásy připravujete?
Připravujeme programy, abychom mohli přijmout co nejvíc lidí, navyšujeme kapacity a hledáme cesty k oslovení veřejnosti, aby nám pomohla tuto věc pokrýt. Máme docela úspěšný projekt Nocleženka, kdy lidé mohou pomoci bezdomovcům pokrýt noclehy. Na každé naší noclehárně je nabídka jídla, ale to bychom nedokázali pokrýt, kdyby nám lidé nepomohli.
Jsou lidé ochotní přispívat?
Ano a jsem za to moc vděčný. Jednak nám to pomůže a také to ukazuje, že morální nastavení našeho národa není tak zoufalé, jak se v médiích občas dočteme. Jsou to tisíce lidí, kteří se do toho zapojují, a je jedno, jestli pošlou stovku nebo pětistovku. Na malé dítě bez vlasů na nemocničním lůžku se peníze asi shánějí snadněji než na bezdomovce v parku, který smrdí a táhne z něho alkohol. Ale ten člověk je ve stejném zoufalství jako rodina toho dítěte. To, že lidem není jedno, že někdo v zimě spí v parku, může být kdykoliv okradený nebo se ani nemusí dočkat rána, je víc než peníze samotné.
