Pečovatelky z Charitní pečovatelské služby Blovice, Spálené Poříčí, jednoho ze středisek Diecézní charity Plzeň, podnikají někdy až třikrát denně včetně víkendů náročné cesty po zapadlých vesničkách kolem čtyřtisícového městečka Blovice, ležícího asi 25 kilometrů od Plzně.
Stále dobře naladěná pečovatelka Jana Šelmátová. Klienti ji vždy nadšeně vítají a rádi si s ní povídají.
|
Foto: Deník/Zuzana Hronová
Rozvoz obědů pro ty, kteří nepotřebují asistenci, zajišťuje Miroslav Trhlík. V centrále blovické charity, jež se nachází v domě s pečovatelskou službou, si vyzvedne tzv. jízdní řád. Vypracovala ho pečovatelka Dáša, která má celou agendu kolem obědů na starosti. Rozepsala mu, kdo má dnes objednané jídlo a kam se doručuje. Řidič nabere v jídelně Domova pro seniory Vlčice podepsané nádoby s jídlem. „Na vojně se říkalo: ‚Zahajtě výdaj stravy.‘ Tak jdeme na to,“ říká vesele.
U každého domku klienta už po paměti míří na smluvené místo, kde na něj čekají prázdné nádoby a vyměňuje je za ty s jídlem. „Už jsem v důchodu, k práci jsem se dostal náhodou. Charitě vypadl řidič a můj kamarád jim tvrdil, že bych se na to hodil. Akorát mi to neřekl, tak jsem se divil, když mi volali, abych šel podepsat smlouvu,“ usmívá se Trhlík. „Obdivuji zdejší pečovatelky, jakou práci zastanou. Není pro každého. Musí být šikovné, milé a ještě mít fyzičku,“ tvrdí.
Aby syn nehladověl, sama týden nejí. Rodinám, jež padly na dno, pomáhá Diakonie
Jednou z nich je pečovatelka Jana Šelmátová. Právě má za sebou koupání ženy, jež už několik let jen leží. „Někdy je to složité, do mnohých koupelen se nedostaneme. Děláme pak hygienu ve vaku zavěšeném mimo postel, na podlahu dáme igelity a dětskou vaničku. Je to dřina, někdy musíme jezdit dvě a zapotíme se obě,“ líčí.
Vlídnost a respekt
Přesto ji práce baví, vidí v ní velký smysl. „Doma je doma, drží je to při životě. Lidé jsou vám vděční, zahřeje vás to u srdce. Přijdete za nimi a vidíte, že se na vás těší,“ vysvětluje. Důležité podle ní je chovat se ke klientům vlídně, trpělivě a respektovat jejich zaběhnutá pravidla. „Na pečovatele musíte mít povahu. Ne sekýrovat a pospíchat. To mají pak lidé dopředu hrůzu, co se bude dít. Kdo to nedělá srdíčkem, nemá to dělat vůbec,“ míní.
Klienty má rozeseté po vesničkách, nyní míří několik kilometrů na jednu ze samot. Už od dveří vesele halasí: „Tak jsem zase tady a vezu výborný oběd.“ Ohřeje jídlo v mikrovlnce a počká, až se paní nají. „Já vás tak ráda vidím,“ těší seniorku. „Nedala byste, prosím, nějaké játrové knedlíčky těm mým kočičkám?“ ptá se. Pečovatelka míří na dvůr a hledá kočky. „Už jsou tady, cítily jatýrka, tak to bylo rychlé,“ pochvaluje si. Při každé návštěvě dělá nějaké věci nad plán: nakrmí pejska, vypustí slepice, najde zatoulanou kočku. Po obědě uvaří seniorce kávu a vyloví moučník z ledničky. „Paní je na sladké, to už vím,“ usmívá se na ni. Pohovoří s ní o dětech a vnoučatech, všechny už zná jménem.
Pečovatelky Lenka a Dagmar. Naše práce má okamžité výsledky a to je fajn, říkají.
Pak zamíří do několik kilometrů vzdálené vesnice za další ženou. Ta je ve skvělé náladě, po jídle se s pečovatelkou živě baví o televizních seriálech a o blížící se StarDance. „Děvčata, to jsme si krásně pokecaly,“ loučí se. „Napište, že jsem stoprocentně spokojená. Nejen s péčí, ale i s tím, jak se k vám chovají a co tomu dávají navíc,“ dodává.
Podobně to vidí i dcera jedné z klientek, paní Dagmar. Před dvěma lety její maminka přestala chodit. Přestěhovali se s manželem k ní do domku, aby o ni mohli pečovat. „Nějakou dobu jsem s ní byla doma, ale musela jsem se vrátit do práce. S pečovatelskou službou jsme se domluvili, že budou pravidelně k mamince jezdit. Paní, která ji navštěvovala, byla velmi pečlivá a milá, mamince dávala jídlo, pití, pomáhala s hygienou, povídala si s ní. Díky nim jsme mohli maminku mít doma,“ vypráví.
Nezastupitelná role
Vedoucí Charitní pečovatelské služby Blovice, Spálené Poříčí Michaela Kazdová je zároveň i sociální pracovnice. Provádí sociální šetření v domácnosti, rozepisuje každému individuální plán služeb, uzavírá smlouvy a provádí vyúčtování.
Mrzí ji, že veřejnost má často o pečovatelské službě zkreslené představy a pracovnice bere jako nekvalifikovanou sílu na úklid a nákupy. „Přitom pečovatelky se musí neustále vzdělávat. Navíc na rozdíl od pobytového zařízení jim nikdo nekryje záda a musí pracovat samy v nevyhovujících podmínkách domácnosti a respektovat její chod. V zařízeních mají všechny prostory uzpůsobené a k dispozici nejrůznější pomůcky. Málokdo si představí, jak obětavá a záslužná práce to je,“ zdůrazňuje.
Děti si prošly traumaty, tábor u Hrubé Vody je poskládá dohromady
Jiří Lodr je ředitelem Diecézní charity Plzeň od jejího vzniku v roce 1993. „Začínali jsme od nuly a budovali zařízení po zařízení. Dnes nabízíme osmnáct registrovaných služeb,“ vypráví. Jako problém vidí jejich složité dofinancování. „Neustále prosíme u obcí, kde se sociální služba poskytuje, a je to nedůstojné,“ konstatuje.
Situace se už ale podle něj lepší. „Vlastně nám kdysi pomohl nechvalně proslulý ministr Drábek. Byl to takový šok, že jsme se proti němu spojili do České rady sociálních služeb,“ usmívá se.
Článek vznikl v rámci seriálu Krotitelé problémů o sociálních pracovnících a jejich těžko nahraditelné činnosti. Deník na něm spolupracuje s projektem Neviditelní.
