Před 80 lety, 8. září 1943, byli v berlínské věznici Plötzensee popraveni dva ústřední hrdinové slavné Reportáže psané na oprátce: její autor Julius Fučík a jeho spojka Jaroslav Klecan. S jejich popravou to nebylo jen tak – věznice byla krátce předtím bombardována a nálet poškodil gilotinu, proto museli být oba oběšeni. Spolu s nimi tam bylo mezi 7. a 10. zářím usmrceno více než 250 vězňů – včetně šesti oběšených omylem.
Poslední setkání, obraz Felixe Lemberského z triptychu Julius Fučík, který vznikl v letech 1952 až 1954
|
Foto: Wikimedia Commons, Ylembersky, CC BY-SA 4.0
Dne 25. srpna 1943 padl u berlínského soudu rozsudek nad trojicí českých komunistických odbojářů: Juliem Fučíkem, Jaroslavem Klecanem a Ludmilou Plachou. Klecan s Fučíkem dostali trest smrti, Plachá byla osvobozena.
„Julius Fučík jako spojka ústředního výboru ilegální české komunistické strany vyvíjel důležitou agitační a organizační komunistickou činnost a usiloval zejména o vytvoření jednotné komunisticky ovlivněné organizace české inteligence. Jaroslav Klecan v tom sehrál podstatnou roli jako Fučíkova spojka s vedoucím skupiny inteligence. Oba tím pomáhali našemu válečnému nepříteli. Proto se odsuzují k ztrátě cti navždy a k trestu smrti. Že Lidmila Plachá oběma při tom vědomě pomáhala, nebylo zjištěno. Proto se osvobozuje,“ zaznělo (s chybou ve jménu Ludmily Plaché) v rozsudku soudního senátu.
Odteď jeden vůdce. Před 90 lety Hitler odstavil všechny soky, říši ovládla NSDAP
Předsedal mu neblaze proslulý „soudce kat“ Roland Freisler, přezdívaný také Kat v taláru či krvavý Roland.
Stalo se tak téměř na den přesně rok a čtyři měsíce od chvíle, kdy byli Fučík a Klecan zatčeni. K jejich slavnému zadržení došlo v pátek 24. dubna 1942 večer v bytě manželů Jelínkových na pražské Pankráci, přičemž kromě nich a Jelínkových byli zadrženi také Pavel Fried s manželkou Rivou, jejímž druhým mužem se stal později po válce František Kriegel.
Ludmila Plachá byla zatčena o tři dny později, v pondělí 27. dubna 1942, ale gestapo ji zprvu nechalo jít, měla jen povinnost se každý týden hlásit. Definitivně ji nacisté za mříže poslali až 22. května 1942. Po více než rok trvající vazbě v pankrácké věznici, kterou Fučík popsal ve své slavné Reportáži psané na oprátce, byla dopravena 28. července 1943 do věznice Moabit v Berlíně a následně předána senátu tamějšího Lidového soudního dvora.
Před soudem
V Prvním úplném, kritickém a komentovaném vydání Reportáže psané na oprátce z roku 1995 se dochovalo svědectví Plaché o některých momentech před soudem a o tom, jaké výpovědi tam zazněly. V rozsudku zmiňovaná organizace české inteligence byla ve skutečnosti odbojová organizace Národní revoluční výbor inteligence, kterou Fučík vytvořil z pověření druhého ilegálního vedení Komunistické strany Československa.
Ani před soudci se netajil tím, že si s jejím vznikem spojoval „revoluční cíle“. „Jsem přesvědčen, že po této válce přijdou jiné časy. Bylo by nesmyslné, kdyby potom v čele opět stáli titíž lidé, kteří už měli vedení v rukou v republice. Včlenil jsem se do ilegality proto, aby to bylo znemožněno. Jinými slovy, moje ilegální činnost byla myšlena jako příprava budoucího socialistického českého státu,“ prohlásil Fučík nejdříve před vyšetřujícím soudcem 20. května 1943 a později to podobnými slovy zopakoval i v Berlíně.
Julius Fučík
Podle Plaché také před Freislerem demonstrativně odmítl tezi, že Čechy a Morava byly vždy součástí Říše, a dodal, že je to padělání historie. „Děláte si historii tak, jak ji potřebujete.“
„Fučík věděl téměř s jistotou, že ho nečeká nic než smrt. Byly u něho totiž při zatýkání zabaveny zbraně, a to byl i bez obvinění z velezrady jednoznačný důvod pro hrdelní rozsudek. Své názory, jež mu jako politickému vězni mohly jen uškodit, nicméně svým soudcům sdělovat nemusel. Snad se i jimi – podobně jako Reportáží – toužil stát podílníkem na budoucnosti, k níž se upínal,“ uvažoval historik František Janáček v eseji Pochybnosti i jistoty, jenž byl součástí vydání Reportáže z roku 1995.
Očista ohněm. Veřejné pálení knih nacisty před 90 lety mělo až rituální ráz
Díky Plaché se dochovalo i svědectví o tom, jak vypadala cesta trojice od soudu po vynesení rozsudku: „Natlačili nás do auta, všechny, co jsme jeli ráno. Všichni odsouzení k smrti, jen já jsem byla osvobozena. Měla jsem v kapse chleba, rozdělila jsem ho a krmila jím Julka a Mirka (Mirek bylo krycí jméno Jaroslava Klecana v odboji, pozn. red.). Julek se smál a říkal, abych to nedělala, do nich že je to špatná investice. Prosil mě, abych zazpívala…“ (tato její vzpomínka, kterou zmiňuje Časopis Národního muzea ve svém materiálu o stavu dochovaných archiválií po Fučíkovi, je uložena ve fondu Julia Fučíka a Gusty Fučíkové).
Soudce kat
Jestliže Janáček zmiňoval jako přitěžující okolnost Fučíkovy pistole, které odbojář nakonec při zatčení nepoužil (na gestapu svůj postup zdůvodňoval tím, že považoval za nečestné střelit někoho do zad), je dobré dodat, že Fučík nemohl v žádnou milost doufat ani kvůli osobnosti soudce, který ho v Berlíně soudil. Byl vůbec nejkrvavějším, nejsurovějším a nejďábelštějším soudcem nacistického režimu. Je paradoxem, že on sám v jisté etapě života velmi úzce koketoval s komunismem.
Roland Freisler se narodil v Celle 30. října 1893 a velkou ctižádostí se vyznačoval už od dětství. Dokazuje to jeho středoškolské hodnocení. „Jako student se vždy choval bezvadně, je ambiciózní a rád debatuje. Složil maturitu jako nejlepší ve své třídě,“ cituje tento dokument web německé veřejnoprávní stanice Mitteldeutscher Rundfunk.
Jak se Hitler zmocnil německé armády? Oba své soky zdiskreditoval přes postel
Po maturitě začal Freisler v roce 1912 studovat práva na univerzitě v Jeně, ale po vypuknutí první světové války se okamžitě dobrovolně přihlásil jako kadet k 1. hornoalsaskému pěšímu pluku. I na válečném poli se projevila jeho ctižádost a touha vyniknout, možná až chorobná; na frontě získal Železný kříž.
V roce 1915 se nicméně dostal do ruského zajetí a v zajateckém táboře na Sibiři si ho získala myšlenka komunismu. Začal se učit rusky, studoval marxismus a přidal se k bolševikům, což mu vyneslo funkci táborového komisaře.
Po válce zůstal coby komunista ještě rok v Rusku, a teprve v roce 1920 se vrátil do Jeny pokračovat ve studiu práv. Jeho krátká komunistická kariéra ho jako temná skvrna v minulosti pronásledovala také během jeho nacistické kariéry: možná právě proto, aby ji „odčinil“, se stal jedním z nejzločinnějších soudců nacistického režimu.
Vydal i Lídu… Herečku Plachou více než hraní proslavila Fučíkova Reportáž
V roce 1922 vystudoval a o tři roky později vstoupil do NSDAP. V říjnu 1933 se stal členem Akademie pro německé právo, kde převzal vedení oddělení trestního práva a zásadním způsobem se podílel na transformaci německého zákoníku tak, aby sloužil národnímu socialismu. Vrcholu kariéry dosáhl v roce 1942, kdy se stal předsedou říšského Lidového soudního dvora.
V této funkci se vypracoval v opravdu nejkrvavějšího soudce nacistického režimu: Zhruba 90 procent z přibližně 2600 procesů, jimž předsedal, skončilo rozsudkem smrti či doživotím. Kromě mnoha českých odbojářů včetně Fučíka poslal na smrt třeba členy slavné německé odbojové skupiny Bílá růže či účastníky atentátu na Hitlera z 20. července 1944. Na obžalované křičel v soudní síni často urážky a rád je veřejně ponižoval.
Krvavé noci
V této souvislosti stojí za zmínku, že právě v době popravy Fučíka s Klecanem rozpoutala německá soudní mašinérie v berlínské věznici Plötzensee doslova vražedné šílenství. Záminkou k němu se stal spojenecký nálet na Berlín v noci z 3. na 4. září, který věznici i přes úplné zatemnění zasáhl a zničil část budovy, v níž byla popravčí místnost s gilotinou. Sám vražedný nástroj byl poškozen a nedal se používat, přičemž v Plötzensee čekalo na popravu více než 300 lidí odsouzených k smrti. Na to, že řada rozsudků nebyla ještě vykonána, si stěžoval dokonce osobně sám Adolf Hitler.
Jaroslav Klecan na civilním snímku. Klecan se narodil 2. března 1914 v Zadních Zborovicích, popraven byl spolu s Fučíkem 8. září 1943 v berlínské věznici Plötzensee
A soudci i popravčí se mu rozhodli vyhovět. „Řízení o milosti je extrémně zrychlené. Téměř ve všech případech nařídí státní tajemník Curt Rothenberger vykonání rozsudku a jména odsouzených si nechává telefonicky přeposílat do Plötzensee. Tam kat Wilhelm Röttger a jeho pomocníci připravují popravy.
Večer přijíždí ředitel krajského soudu jako zástupce vrchního říšského státního zástupce u Lidového soudu a státní zástupce ze státního zastupitelství u zemského soudu v Berlíně jako výkonný ředitel. Jen v noci ze 7. na 8. září 1943 je na popravišti oběšeno 186 lidí,“ popisuje tuto praxi web Památník Plötzensee.
Ten také zmiňuje, že oné noci skončilo na šibenici dokonce šest vězňů, u nichž nebyl výkon trestu smrti vůbec nařízen a kteří byli oběšeni omylem. „Říšské ministerstvo spravedlnosti to zakrývá a nařizuje pokračovat v masových popravách. Po pauze pouhých 12 hodin oběsili popravčí v Plötzensee v následujících nocích do 10. září 1943 dalších více než 60 obětí. Mezi více než 250 lidmi zavražděnými mezi 7. a 10. zářím 1943 jsou němečtí, francouzští a především mnozí čeští vězni,“ uvádí památník. Včetně Fučíka s Klecanem.
Před 80 lety se Británie tvrdě pomstila Němcům. A to dvouhodinovou zkázou z nebe
Kde později skončila těla obou mužů, stejně jako dalších popravených, se nikdy nezjistilo, což po válce přispělo k mnoha konspiračním teoriím o tom, že Fučíkova poprava byla jen fingovaná. Ty jsou však naprosto neopodstatněné.
Konce války se nakonec nedožil ani Fučíkův krvavý soudce: osudným se mu stal americký nálet ze soboty 3. února 1945, v čase zasedání Lidového soudu, jemuž Freisler předsedal. Budova soudu byla sice evakuována, ale ctižádostivý kat se do ní vrátil, aby vynesl dokumenty, na nichž mu záleželo. V té chvíli dopadla na dům další bomba a Freislera rozdrtilo padající zdivo.
Ludmila Plachá se dožila konce války v koncentračním táboře v Ravensbrücku; fakt, že ji soud osvobodil, totiž neznamenal její propuštění, ale pouze vrácení pražskému gestapu. To ji uvěznilo na základě ustanovení o tzv. ochranné vazbě, již bylo možné uvalit na vytipované osoby i bez soudního rozhodnutí. Po osvobození se stala herečkou a prožila dlouhý život. Zemřela 14. října 1993.
