Životní příběh světově uznávaného klavíristy Tomáše Kača je známý: vyrůstal v novojičínském činžáku s dalšími jedenácti sourozenci a hrál tam na rozbité pianino. Postupně prošel tamější základní uměleckou školou, ostravskou konzervatoří a pražskou HAMU. Díky profesorce Noemi Zárubové a několika nadacím absolvoval i na proslulé Berklee College of Music v Bostonu. Žije v Los Angeles, vyprodává koncerty v Evropě i Americe. V hraní i komponování spojuje klasiku, jazz, romskou hudbu i české písničky. Koncem září uspořádal velký koncert v Jízdárně Pražského hradu. Aby poděkoval těm, co mu pomohli, a inspiroval ty, které jeho cesta teprve čeká.
Hudbou chce bojovat proti rasismu. V našlapané Jízdárně Pražského hradu ho poslouchalo romské publikum s neromským, nejvyšší představitelé státu s dětmi z dětských domovů. Spojovalo je nadšení z jeho hudby. Připouští, že měl pocit, že to funguje.
„Do publika jsem moc neviděl, ale moji kamarádi mi říkali, že tam bylo hodně Romů. A že poprvé po dlouhé době cítili, že někam zapadají. Nebyly tam žádné rozdíly, nikdo je nesoudil. Všichni přišli na stejnou věc a bylo to krásné,“ říká v rozhovor pro Deník
Lucie Fuková: Dezinformátoři u Romů uspěli s covidem, nyní s Ukrajinci
Když jste se dozvěděl, že máte 28. září dostat od předsedy Senátu Stříbrnou medaili, prý jste se zalekl, že si budete připadat jako válečný veterán.
Myslel jsem, že jde o medaili za zásluhy, to bych si opravdu připadal jako veterán. Ale předseda Miloš Vystrčil mi po koncertu osobně vysvětlil, že udělovaná medaile neznamená, že bych už prošel celou cestu a byl za ni oceněn. Jde o motivační symbol, že to, co dělám, je správně a dává to smysl.
Kde vidíte cestu, jak malé romské děti inspirovat, že to mohou také dotáhnout daleko?
Pro mě je tou cestou hudba. Ale cokoliv, kde se projeví naše síla a osobnost, je pro ty mladší inspirující.
Romské děti mají často hudbu v krvi, baví se jí. Ale nechtějí chodit do zušky a hrát stále dokola stupnice a etudy. Co byste jim poradil?
Romské děti mívají skutečně hodně hudebního talentu. Bohužel ale je talent na cestě za úspěchem jen deset procent skládačky. Mnoho Romů neuspěje, domnívají se, že talent stačí. Opomíjejí píli, disciplínu, pokoru, vytrvalost, cílevědomost.
Romský klavírista Tomáš Kačo a předseda Senátu Miloš Vystrčil
Takže byste jim doporučil skousnout to a drilovat stupnice a etudy?
Když se chtějí něco naučit, musí se uskrovnit. Otevřít se novým věcem, věřit zkušeným učitelům. V hudbě nefungují zkratky. Daleko větší dopad má, když si člověk veškerým tréninkem poctivě projde. A to neplatí jen v hudbě.
Prošel jste si zuškou, konzervatoří i HAMU. Jsou takovéto instituce připraveny postarat se o talent ze složitějších poměrů?
Ty instituce moc nehledí na původ, ale na váš drajv, jak moc chcete se něco naučit. Když vycítí, že ho máte a že se chcete vzdělávat, tak vám učitel rád pomůže, ať jste chudý, nebo bohatý.
Za poslední roky se toho v Česku v přístupu k Romům hodně změnilo. Působí tu nadace a projekty podporující děti ze sociálně slabých rodin ve studiu, fungují nízkoprahové kluby, které tyto děti zachytí a pozvednou. Vidíte v tom naději na změnu?
Jsem vděčný za každou takovou iniciativu. Aby ale opravdu fungovaly, pomohlo by, kdyby alespoň polovina pracovníků byla romská, jinak tomu mladí Romové nebudou věřit. Pakliže si poskytovatel služeb neprošel tím, čím Romové, nemůže vědět, jak těžké to je a co znamená být Rom. Já jsem ve spojení s Nadací Albatros a Člověkem v tísni. Vím, že dělají maximum.
Hodně se změnil i přístup politické reprezentace. Vznikl post vládní zmocněnkyně pro záležitosti romské menšiny, prezidentský pár pozval na Hrad úspěšné romské studenty. Cítíte, že se něco zásadního mění?
Nevěděl jsem o tom, ale těší mě to. Nejsem romský aktivista, ale mám mezi nimi kamarády, vystudované vysokoškoláky. Bavili jsme se, že by pomohlo, kdyby se žáci učili o historii Romů, o kráse jejich kultury. Povědomí o nich by se zlepšilo. Česká majorita stále nedokáže přijmout, že Romové sem patří, jsou to Češi. Nepřišli sem z nějakého svého státu, nemají se kam vrátit.
Jednou z nadějných romských studentek pozvaných prezidentem Pavlem a jeho manželkou byla skvělá zpěvačka a čerstvá absolventka konzervatoře Natálie Kuchárová. Jak se zrodila vaše spolupráce pro pražský koncert?
Měl jsem prostor na dva hosty. Jeden měl být profesionál. Jiří Vodička byl coby fenomenální houslista, koncertní mistr České filharmonie a můj kamarád jasná volba. Druhý měl být mladý talent. Dostal jsem několik tipů a Natálie mě drajvem a svými cíli zaujala nejvíc. Proto jsem ji oslovil.
Třeba jste ji pomohl nastartovat velkou kariéru.
Myslím, že jí to pomůže, co se týče médií a lidí, které potřebuje, aby se posunula dál. A aby se nebála mít velké sny.
Tomáš Kačo v Kennedyho centru ve Washingtonu:
Zdroj: Youtube
Obracejí se na vás často studenti, rodiče, učitelé?
Čím dál více. Většinou chtějí jen poradit, zkouším je propojit s těmi správnými lidmi nebo institucemi. Velmi mě to naplňuje a baví mě sdílet své zkušenosti. Hodně lidí jsem už v jejich cestě nasměroval.
Prošel jste si mnoha emočně náročnými chvílemi, které děti z dobře situovaných rodin neprožijí. Je to vaše výhoda, že do hudby umíte vkládat emoce a strhávat tak publikum?
Emoce má každý, komu funguje srdce. Jen je má někdo utlumené a jiný zcela otevřené. Já mám to štěstí, že jsem s emocemi odmalička pracoval. Podařilo se mi najít způsob, jak je vložit do toho, co dělám, bez strachu, že někomu ublížím. Hudba je velmi bezpečné místo, kde lze jakoukoliv emoci použít.
Žijete v Americe, poznal jste svět, ale na vašem koncertu zazněly pozoruhodné variace na tak obyčejné písničky jako je lidovka Široký, hluboký, trampská píseň od Nedvědů Tulácký ráno a také romské popěvky. Vracíte se stále ke svým kořenům?
Hodně z toho je ze zpěvníku Já, písnička, co jsme měli na hudebce v Novém Jičíně. Vždy se mi hrozně líbily, umím je nazpaměť a pořád ve mně rezonují. Jen jim dávám jiný žánr. Stejně hluboko mám posazené romské písničky z domova. Že je dávám do svých skladeb, je moje česko-romská hrdost.
Žijete v Los Angeles, natáčíte v hollywoodských studiích, vyprodáváte slavné americké sály. Máte nějaké nesplněné mety?
No jistě, to jde pořád donekonečna. Jedním z těch cílů je vydat nové sólové album, pak orchestrální album a také vyhrát cenu Grammy. A též čekám na nové výzvy a zadání, věřím, že přijdou.
Téměř polovina mladých Romů nemá práci, chybí jim motivace. I kvůli předsudkům
Tak máte vystudovanou Berklee College of Music. Její absolventi dosud získali 310 cen Grammy. To by nemuselo být až tak nemožné.
Není to tak jednoduché, ale věřím, že to nastane. Nevím kdy a nevím jak, ale vidím to.
Je pro vás jednoduší prosadit se v Americe, kde je každý odněkud, a neřeší se tolik původ?
Je to daleko složitější. Česko je malý rybníček. V Americe jdete do konkurence s celým světem. Talent se bere jako samozřejmost, takže je to o všem ostatním – o komunikaci, síťování s lidmi, sebeprezentaci, jak na lidi působíte, zda se pořád mračíte, nebo z vás jde pozitivní energie. Jde i o štěstí, ale to se nedá naučit, to je na Pánu Bohu.
