Oceňovaný herec, kterého zná každý Čech. Dabér, který propůjčil svůj hlas Marge Simpsonové, Sidovi z Doby ledové, hlavnímu hrdinovi filmů Já, padouch, kreslenému Obelixovi nebo herci Rowanu Atkinsonovi. A také patron dětského festivalu Jičín – město pohádky. To vše je Jiří Lábus, se kterým jsme se setkali u kávy v jičínské cukrárně, abychom si povídali o Pohádce, dnešních dětech, herectví i o tom, jak se mu žije bez internetu.
Patron dětského festivalu Jičín – město pohádky Jiří Lábus
|
Foto: Deník/Kateřina Chládková
Vzpomínáte si ještě na svůj první ročník festivalu Jičín – město pohádky?
Myslím, že to byl rok 2006. Probíhalo to podobně jako nyní, začínalo to průvodem a pak bylo zahájení. Jen to tehdy ještě bylo na té velké scéně na náměstí. Potom jsem vždycky přijel ještě třeba v pátek nebo v sobotu na zakončení festivalu, četl jsem dětem ukázky z knížek, povídali jsme si a tak
Vracíte se sem rád?
Samozřejmě, vracím se moc rád. I když tedy hraju ve čtyřech divadlech a k tomu občas vyrážím mimo Prahu, takže těch zájezdů mám dost. Ale samozřejmě jsem rád, že tenhle festival vůbec existuje, protože tady mají děti tvůrčí vyžití.
Děti nejen že jsou pasivní diváci, ale můžou se realizovat i v různých formách, třeba ve výtvarném umění. Mají tady řadu dětských představení, inspirativní divadla, která spolupracují s dětským divákem a děti se do hry samy zapojí. Což je ohromné. Proto myslím, že je hrozně fajn, že tu tenhle festival už takovou dobu funguje.
Plzeňské pivo je nejlepší, ale Viktorce nefandím, říká Karel Šíp
Všimla jsem si, že za vámi chodí spousta lidí, chtějí si povídat, fotit se. Jak to vnímáte?
Většinou lidé chtějí podpis a společně se vyfotit. Tomu rozumím. Dříve foťáky tolik nebyly, tak lidé chtěli spíš autogramy, teď mají všichni foťáky v mobilech, tak se samozřejmě chtějí hlavně vyfotit. Upřímně přiznávám, že je to někdy vyčerpávající.
Je něco, co vás na těchto interakcích vyloženě štve? Co by lidi neměli dělat?
Když se lidé zeptají, tak samozřejmě rád vyhovím. Ale pak jsou tací, co přede mě strčí mobil a vyfotí se a beze slova odchází. To jsou sprosťáci. To mě vždycky dovede rozčílit strašným způsobem. Naštěstí se to neděje tak často.
Co vzkazuje čtenářům Deníku Jiří Lábus?
Zdroj: Deník/Kateřina Chládková
Zaznamenal jste za ty roky, co na Pohádku jezdíte, nějakou proměnu festivalu a lidí s tím, jak se mění svět a společnost?
Řekl bych, že děti jsou dneska čím dál víc závislé na technice. Má to svoje pro i proti. Děti si daleko lépe zjistí informace, které my jsme třeba vůbec neměli. Cestu za informacemi jsme měli složitější. Já ani nemám internet.
Ne? A jak se vám bez něj žije?
Nádherně, jsem šťastný člověk. Nežiju ani s autem. (Pozn. red.: O pár chvil později vytahuje Jiří Lábus legendární nezničitelný telefon Nokia 3310 a píše SMSku. Skutečně prý internet nepoužívá a žije šťastně v offline světě.)
Jak podle vás dnešní děti ovlivnila změna doby a důraz na technologie?
Děti jsou zvídavé pořád stejně, k informacím se ale dostanou daleko rychleji. Všechno si můžou hned ověřit. Ale zase jsem četl nějaký odborný článek o tom, že chytré telefony dělají z lidí blbce. Což asi bude trochu pravda, záleží, jak to člověk využívá.
Seriál Eliška a Damián strhl na sítích lavinu. Diváci jej vůbec nešetří
V souvislosti s pohádkovým festivalem občas narážíme i na to, že dnešní děti už tolik nelákají klasické pohádky. Vy jste v mnoha z nich hrál, spoustě kreslených postaviček jste propůjčil svůj hlas. Zažil jste, že by vás už dnes děti třeba nepoznaly?
Tak to se mi snad ještě nestalo. (Pozn. red.: V tomto momentě do rozhovoru se smíchem vstoupila žena, která seděla v jičínské cukrárně u vedlejšího stolu zády k panu Lábusovi: „Pardon já vás nechci poslouchat, ale já jsem vás poznala právě podle hlasu.”) Tak vidíte, já myslím, že dětské publikum mě doteď dobře zná. Ale vkus dětí se asi opravdu mění. Já jsem třeba jako malý kluk miloval verneovky. Fascinovalo mě, že se každá odehrávala jinde – na kometě, 20 tisíc mil pod mořem, v balóně. Ty změny prostředí mě vždycky hrozně bavily.
A nedávno mi někdo říkal, že dneska by už děti verneovky nečetly, protože je to pro ně moc zdlouhavé. Takže se to pro ně musí převyprávět a zhustit, aby to vůbec mohly vnímat.
A co jste ještě jako dítě četl?
Já měl jako dítě zvláštní vkus. Četl jsem věci, které většinou děti zas tak nečtou. Kromě pohádek a verneovek jsem třeba u babičky četl knížku Otec Kondelík a ženich Vejvara od Ignáta Herrmanna. A to mě strašně bavilo. Bylo mi asi deset a četl jsem o té rodině, jak žila za první republiky, bylo to takové srandovní, co se tam všechno dělo. A ještě jsem rád četl knížku, která se jmenovala Z českých mlýnů. To byly povídky z mlýnic, taky to je zfilmované.
Ale musím se přiznat, že mě třeba vůbec nebavily příběhy jako Pán prstenů a podobně. Za nás to tedy vůbec nebylo, četl jsem to až jako dospělý. Ale já musím mít ty příběhy vždycky reálné. Nerealita mě vůbec nebaví, nějaké sci-fi a podobně. Ale třeba se mi hodně líbil Den trifidů, protože se to odehrává na Zemi v budoucnosti. Ovšem nikdy jsem neviděl třeba Hvězdné války ani Harryho Pottera, i když jsem první knihu namluvil.
Ale namluvil jsem taky Pučálkovic Aminu, to jsem četl ještě jako dítě a poslouchal jsem to i v rádiu načtené Františkem Filipovským.
A tušil jste už tehdy, že půjdete v jeho stopách a svůj hlas propůjčíte pohádkám, které budou děti poslouchat jako tehdy vy?
Tušil. Už od pěti let jsem chtěl být herec. Viděl jsem první loutkovou pohádku a věděl jsem, že musím být herec. Televizi jsem měl až v 18 letech, takže jsem hodně rád poslouchal rádio. A tam jsem se naučil od těch velkých herců, jak se čte. Třeba Bylo nás pět od pana Filipovského. A jak jsem to naslouchal, strašně se mi to líbilo a začal jsem se to učit.
A pak jsem měl velké štěstí, že jsem se ještě sešel s velkými českými herci a mohl s nimi točit. S panem Brodským, s panem Sovákem, Menšíkem, se Zázvorkovou, s Filipovským. To byla úžasná škola.
Od koho se podle vás takto mohou učit dnešní mladí herci, kteří vyjdou školu?
Já bych teď nechtěl být mladým hercem, který právě vychází školu. Za mých časů nebyla ani konzervatoř, jenom vysoká škola DAMU. A to nás vyšlo pár v toho ročníku. Ale teď ročně vyjde z těch různých konzervatoří a soukromých hereckých škol okolo 150 herců každý rok. Tolik se jich nemůže uživit a herectví nakonec dělá jen pár z nich. Zbytek jde pracovat do reklamních agentur a podobně. Hodně se to odvíjí od talentu.
A taky si myslím, že hrát se naučíte pouze v divadle, což je ale další velký problém, protože to samozřejmě nikdo nechce dělat. Je to mizerně placené a člověk si radši rozmyslí, jestli chce celý život být za pár šupů v divadle někde v Opavě. Pak herci radši dělají dabing nebo hrají v nějakých blbostech, seriálech a podobně. A tam se nenaučí vůbec nic.
To je právě ta tragédie, že pak už nejsou ty velké herecké osobnosti jako dřív. Pak zbývají jen ti odvážlivci, kteří žijí třeba někde v jihlavském divadle a vědí, že se možná nikdy do Prahy nedostanou. Mají to tak rádi, že jsou ochotni podstoupit za pár šupů tohle martyrium.
Klimatická změna na stříbrném plátně: Volání filmařů je stále naléhavější
Existuje šance, že by se to zlepšilo?
Filmoví režiséři dřív nebyli líní a jezdili se dívat do oblastních divadel na zajímavé lidi. Kdežto dneska každý sedí na zadku, dokud neuvidí v televizi hrát nějakého mladého nadějného herce. Málokdo se jede podívat do divadla nebo na nějaké představení, kde kde třeba objeví velký talent.
Kdy jste byl vy naposledy v divadle podívat na představení?
Já chodím často, protože divadlo miluju. Bohužel nemám moc času, ale pokud třeba z recenzí vím, že někde nějaká inscenace stojí za to, tak jdu. Nedávno jsem viděl báječné představení, jmenovalo se to Extase. Odehrávalo se to na Barrandově v tom slavném bazénu.
A byla to hra o Hedě Lamarrové, což byla jedna z prvních slavných žen, která hrála nahá ve filmu, a to v Extasi z roku 1933. Byl to tehdy hrozný skandál a pak se z ní stala světová herečka. Ale pak se stala vědkyní a vymyslela světový princip přejímání zvukových vln. Žila v Americe a znala se například s prezidentem Kennedym. A právě o jejím životě na Barrandově hrají tři herečky divadlo. Je to strašně zajímavě udělané. Ale bohužel to bylo jen šest představení přes léto, tak třeba zase za rok. Šel jsem tam díky recenzi Machalické, která je obvykle hodně přísná, ale tohle chválila.
Kromě divadla prý i hodně čtete.
No zaprvé mám jednu knihovnu plnou knih, které jsem si přinesl ze starého bytu, To jsem přečetl skoro všechno. A pak se mi u postele vrší knihy jako mrakodrapy v New Yorku. Knihy mám všude. A zdaleka jsem to ještě nepřečetl všechno. Musím taky číst scénáře, což je někdy hrozná otrava.
Už jste nám doporučil divadlo, doporučíte nám i nějakou knihu?
Miluju třeba autora Juliana Barnese. Jedna z jeho nejkrásnějších knih se jmenuje Vědomí konce. Je to monolog chlapa mezi šedesátkou a sedmdesátkou, který vypráví svůj život, a pak se vlastně dozvíte, jak je paměť klamavá a ve skutečnosti je to všechno úplně jinak. Je to hrozně krásný.
A navíc ještě malujete. Jak jste k takové všestrannosti přišel?
Maluju jen pro sebe. Ale původně jsem chtěl jít studovat malbu. Tehdy, když jsem končil devítiletku, totiž ještě nebyla herecká konzervatoř a já nikdy nebyl vyloženě studijní typ. A můj táta krásně maloval a sám chtěl být původně malíř, než mu to babička rozmluvila, že je to nejisté povolání. A tak šel studovat architekturu. A malování byl tehdy i můj koníček, taťka mě k tomu vedl, tak jsem dělal přijímačky na střední výtvarnou školu. Ale bohužel jsem se nedostal, tak jsem šel na gympl. To bylo něco strašného. Ale naštěstí jsem pak udělal zkoušky na DAMU a ve 22 letech jsem vystudoval herectví.
Kazmova Onemanshow: The Movie disponuje nápady. Jako film ale nefunguje
Přemýšlel jste někdy nad tím, jaký by byl váš život, kdybyste se opravdu stal malířem?
Tak buď bych žil v chudobě, nebo bych měl štěstí a stal se třeba ilustrátorem. Ale to člověk nikdy neví. Že by se mě ujmul nějaký mecenáš, který by mi platil bydlení někde na Riviéře, to jsou jen růžové sny.
A kdyby se nějaký takový růžový sen splnil, kde byste chtěl žít? Někteří umělci takto sní třeba o francouzském venkově.
Tam jsem nikdy nebyl, takže nevím. Jsem celý život Pražák, narodil jsem se tam a Prahu mám strašně rád. Procestoval jsem skoro celý svět, byl jsem v hodně zemích, ale do Prahy se vždycky rád vracím, protože si myslím, že to je opravdu klenot. To je tak nádherné město! A musím říct, že jsem zvyklý i na ten velkoměstský život. Někdo, kdo do Prahy přijede, si stěžuje na ten šum. A já jsem na to zvyklý a naopak by mi vadilo žít někde v menším městě. Mám to v tomhle ohledu obráceně.
