„Nevím, jestli mi to už došlo. Nicméně jsem si konečně za celý víkend užil diváky, protože jsem měl šanci je vidět z pódia. Moc jsem mezi ně nechodil. Když jely před námi Němky jako poslední závodnice, tak jsem ve stanu slyšel tak strašný hukot, že jsem se i bál vyjít ven. Po svém vnitřním neúspěchu, kdy jsem si nevyjel olympiádu, jsem si řekl, že světový šampionát je můj cíl na následující rok. Loni se to smolně nepodařilo v Bratislavě a letos jsem se připravil stejně dobře a klaplo to,“ vyprávěl otec dvouleté dcery.
Kajakářská fantazie. Přindiš získal v Augsburgu první titul mistra světa
V cíli jste viděl svítit jedničku, ale ještě byli na startu dva favorité?
V tu chvíli jsem si řekl, že to byla dobrá jízda a nemám se za co stydět, ať to dopadne, jak to dopadne. Za mnou byli jedni z dvou nejlepších kajakářů na světě. Slovinec Kauzer je legenda, jezdí tady strašně rychle. Trošku jsme doufal, že by to třeba mohlo stačit, ale neřekl jsem si, že určitě. I když jsem viděl, že to pokazil hned na první protivodě, ještě jsem nejásal. Já si vždycky počkám, až to bude ofiko.
Čím to, že si člověk v relativně vyšším věku úspěchy víc vychutnává?
Nevím, jestli je to stářím (usmívá se), ale spíš tou cestou, kterou jsem absolvoval. Byly dobré i špatné roky, někdy to bylo tak strašně těsné, že ani nejde říct jak. Teď se to všechno sešlo. Na Evropě jsem mohl mít medaili vcelku v pohodě, ale chybělo mi trošku klidu. Dneska jsem ho našel i v tak burácivé kulise.
Cítil jste dojetí při vyhlášení?
Je to největší medaile kariéry. Já jsem se teď nedávno stěhoval a všechny jsem dal pryč, takže začínám nanovo. Jsem vždycky rád za ten zážitek, úspěch, že jsou lidi kolem mě nadšení a radují se. Ten kov je takový bonus. Bývalý šampion a teď bronzový Boris Neveu přivezl putovní trofej, aby mi jí předal. Bude tam zapsané moje jméno, a to je něco, co jsem si hrozně přál. Abych byl braný, že jezdím dlouho dobře a dokážu vyhrát i tak obrovský závod. Tuhle medaili si asi zatím nechám.
Na stupních vítězů jste ji dvakrát líbal, myslel jste na to před tím?
Aha, ani to nevím… Můžu ještě potřetí, to se nikdy neztratí. (směje se) To se nedá naplánovat. Říkal jsem si, že tu nechci skákat nebo něco takového, ale že zkusím diváky trošku popohnat, aby udělali pořádný rachot. Strašně se mi to líbilo, já si vyhlášení strašně užil. Lepší zakončení být nemůže, než před plným publikem.
Sestry Satkovy proti sobě rády závodí. A jedna druhé přeje vítězství
Nevadilo vám, že jste se po semifinále pár minut podepisoval dětem?
To ne. Sice jsem si říkal, že jsem možná hloupej, že jsem se nešel vypádlovat, ale šel jsem z vody kvůli kontrole lodi. Najednou mě zastavily děti – a ty nemůžete odmítnout.
Jaké bylo oslavovat s dcerkou v náručí?
Skvělé. Měli tu být celý týden, ale kvůli zdravotním problémům vyjížděli s mými rodiči až dneska ve čtyři ráno z Prahy. Pozdravil jsem je ráno, pak už nic nestíhal. Jsem strašně rád, že mohli být u tak krásného zážitku.
Jak vás těší, že přebíráte pro tento rok žezlo po olympijském vítězi Jiřím Prskavcovi, který dojel pátý?
Jsem hrozně rád, že jsme byli ve finále. Podporovali jsme se před jízdou, říkali jsme si, co a jak uděláme. Hned v cíli mi gratuloval.
Změní vám titul život?
(pousměje se) Asi ne. V tomhle bych zase vzal za vzor Jířu. Je dvakrát mistrem světa, olympijským šampionem a je to úplně normální kluk. Zlatej, se kterým se dá mluvit. Vím, že se na něj můžu spolehnout a nevidím důvod, proč by mi jedna medaile měla změnit život. Možná vezmu manželku s dcerou v říjnu na lepší dovolenou.
