Web zprávy

Nechceme potlesk na balkonech. Je to ale náročné, říká zdravotní sestra

Na jaře zdravotníkům každý děkoval, dostávali zadarmo občerstvení, na sociálních sítích jste sklízeli uznání. Jak je to teď?
Když to porovnám s jarem, podpora je nulová. Na jaře to jsme si občas až říkali „ježíšmarjá“, jak nám každou chvíli poslali z kavárny zákusky nebo kávu. Po dlouhé době jsme konečně cítili nějakou podporu. Teď se lidi podle mě zajímají o celou situaci více z politické strany věci, na zdravotníky už trochu nezbylo místo. 

Přitom je pro nás ta situace daleko horší nyní, co se týče pracovního nasazení. Nechceme žádný potlesk na balkonech, spíš mi přijde, že by se mohlo více mluvit o tom, jak je zdravotních sester málo a jak je ta práce náročná. Nedostatek sester je dlouhodobý problém, pacientů je teď daleko víc.

Jak vaše okolí reaguje na to, že pracujete s covidovými pacienty?
Kolegyně se občas setkávají s přístupem ve stylu „ježíšmarjá, ty děláš v nemocnici, jdi ode mě, fuj, něco od tebe chytím“. Lidé nás stigmatizují, neříkám, že všude, ale objevuje se to. Některé kolegyně potom známým ani neříkají, že tady pracují. Nemají náladu na to, aby na ně někdo díval skrz prsty.

Jak to nyní u vás se zdravotnickým personálem?
Přesčasů máme zatím asi pořád stejně, jako normálně. Ty jsou totiž pořád, protože sester je nedostatek. I nyní bychom mohli navyšovat počet lůžek, nemáme k němu ale personál. U nás na oddělení to není tak jednoduché. 

Když přijde medik na pomoc do domova důchodců, jde o to, aby babičku nakrmil, opláchl a dal jí léky. To je sice také náročné, ale zvládne to. U nás je to odbornější práce už jen v tom, že hospitalizovaní mají spoustu hadiček, nemluvě o hygieně pacienta. Na hadičky si musíte dávat pozor, abyste nedejbože něco nevytáhli. 

Marie Klatovská

  • je jí 36 let
  • pracuje jako staniční sestra resuscitační stanice a urgentního příjmu Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice
  • vystudovala střední zdravotnickou školu v Benešově a diplomovanou specializaci v intenzivní péči v Kladně
  • od roku 2004 pracuje na klinice KARIM
Zdravotní sestra Marie Klatovská

Je pravda, že na infekčních odděleních musí být speciálně vyškolené i uklizečky?
Ty holky musí vědět co a jak. Existují tu jiné postupy, jak se odklízí odpad, uklízečka se u nás obléká stejně jako všichni ostatní do ochranného obleku a podobně. Stejně tak sanitáři. 

Většina našich pacientů má nadváhu, někteří mají dokonce morbidní nadváhu, tedy třeba 150 kilogramů a víc. Manipulace s takovýmto člověkem, který má k tomu v sobě ještě sto hadiček a je ve stavu, kdy je úplně utlumený, je náročná.

Už jen než napojíme člověka na mimotělní oběh, musíme jej otočit na břicho. Už jen to není úplně jednoduché, je k tomu potřeba hodně rukou a plus hadičky, které nesmíte při otočení poškodit. K tomu máte na sobě Tyvek (ochranný oblek, pozn. red.), respirátor na obličeji a ještě brýle. Je to tedy hodně fyzicky náročné. A nepřidává tomu ani psychická náročnost.

Může tedy být člověk z jiného oddělení plnohodnotná posila?
Všechny sestry jsou vesměs zvyklé pracovat s bariérovým režimem, neboť existuje spousta dalších infekcí než jen covid. Spíš jde o znalost oddělení. Když vás někdo pošle do cizího prostředí, vše trvá déle. Když se mě třeba zeptáte, kde je noradrenalin, řeknu vám, že to je pravá skříň, třetí polička vlevo. Když ale přijde holka úplně odjinud, je i orientace v prostoru problém, i když je třeba spěchat. 

Tím, že jsme na intenzivní péči, mění se stavy personálu skutečně z minuty na minutu. Jakmile nemáme sehraný tým, je to stres navíc. Jak pro nás, tak i pro ty nové. Z čeho mám obavy, je situace, kdy by se nakazil větší počet členů personálu. To by pak byl velký problém.

Selhání organismu bývá u pacientů s covidem náhlé, míní sestra na ARO

Jak jste vlastně v nemocnici proti nákaze chránění? Je to stoprocentní?
Asi ano. Nestalo se mi za jaro ani za podzim, že by přišla nějaká nákaza z oddělení. Pokud dodržujeme veškerá pravidla a nařízení, je ochrana dostatečná. My jsme tady na tom v uvozovkách dobře, protože pacienti, kteří sem přijdou, jsou zaintubovaní, to znamená, že mají uzavřené dýchací cesty, které jsou napojené na okruhu. Takže nám tady „nekašlou do prostoru“.

Zvykla jste si od jara na ochranný oblek?
Já dělám ranní, takže v něm trávím asi tři až čtyři hodiny denně. To kolegyně jsou „rekordmanky“, jsou v nich i šest až sedm hodin. To je náročné, když je špatné počasí nebo vám není nejlépe. Člověk je zpocený, udýchaný, otlačený. Stačí, abyste si špatně dala gumičku do vlasů, a ta vás pak tři hodiny rozčiluje. 

Jak to vnímá vaše rodina, bojí se o vás?
Asi ne. Já žiji doma s taťkou, nemám děti, nemám manžela, takže jsem v tomhle ohledu flexibilní. My se spíš s kolegyněmi bojíme, abychom nenakazily nikoho doma. Nějaká návštěva babičky nebo dědečka je na zvážení, ale to se týká všech, nejen zdravotníků. 

Poslední dobou se vyskytují lidé, kteří odmítají nosit roušky a nedodržují vládní opatření. Neštve vás to, když se pak musíte starat o lidi s vážným průběhem?
Celý covid je věcí osobní zodpovědnosti jednotlivců. Chápu, že jsou lidé naštvaní, protože nařízení jsou oznamovaná chaoticky. Něco se vydá v pondělí, něco ve středu, něco bude za dva dny. Přijde mi to zmatené. Ale vážné průběhy jsou opravdu nepříjemné, nemoc bych nepodceňovala.

U roušek je podmínkou správné používání. Když potkáte některé lidi, všimnete si, že vypadají, že roušku nandali na jaře a nosí ji doteď. Rouška určitě zamezuje přenosu kapének, ale je třeba ji správně používat. 

Nikdy nevíte nic dopředu

Podle statistik byl nejmladší oběť covidu v České republice sedmadvacetiletý člověk. I ve statistikách hospitalizace jsou občas mladší lidé. Jaké pacienty nejčastěji na oddělení máte?
Teď jsou tady relativně mladí pacienti, sedmdesáté ročníky. Většina měla další závažné onemocnění, ať už o nich věděli, nebo nevěděli. Často neměli tušení, že nějaké další onemocnění mají.

Bojíte se toho, co přijde za týden, když si vezmete ten obří nárůst nakažených a zpoždění ve statistikách?
Hodně jsme se báli a připravovali na jaře. Všude se tehdy řešila Itálie, kde to bylo tragické. Doufám, že takové to tady nebude. Připravujeme se ale od jara. Věci se ale mění ze dne na den, a to jak nařízení vlády, tak počty pacientů. Situace ale určitě bude horší, lidí bude přibývat. Teď jsme ve fázi, že si připravujeme scénáře a čekáme, co bude. 

Jak se připravujete konkrétně?
Technicky zařídit lůžka není problém, to známe z jara, ale když zítra přijdu do práce a čtyři sestry mi zavolají, že jsou na na neschopence, celý plán je pryč a musím ho postavit znovu. My můžeme přesouvat sestry v rámci kliniky, při omezení operativy je například možné přesunout anesteziologické sestry. Naše klinika má spoustu provozů. Spíš hledáme nejlepší varianty. Samozřejmá je přesčasová práce. 

Nové případy nákazy klesly pod 10 tisíc, i tak šlo o nejhorší neděli

Reorganizace práce už probíhá teď, protože pracujeme v jiném časovém rozvrhu. Za normálních podmínek ráno probíhají hygieny, vyšetření a další procedury. Teď se ale hygieny rozdělují na celý den. Když tam jde šest sester najednou, je to něco jiného, než když tam jdou tři. Stejně tak nevíme, jak pacienti budou nároční, jak vážný bude jejich stav, kolik jich bude s mimotělní podporou. Na ventilátorech budou asi všichni.

Je velký rozdíl, kolik péče je s člověkem na mimotělním oběhu a kolik na ventilátoru?
Je to náročnější už jen technicky. Jde v podstatě o počet hadiček. Musíte hlídat víc parametrů. Každý zásah do lidského těla není fyziologický a každý člověk může reagovat různě. Záleží i na tom, jak fungují přístroje, jak se vyvíjí stav pacienta. To my nikdy nevíme. Někdo může být na mimotělním oběhu, ale když se mu přidají komplikace, stane se z toho práce, že byste tam užila tři sestry. 

Nedá se to kategorizovat, jestli zrovna tenhle pacient bude se standardním průběhem. Kdykoli se může stát cokoli. V intenzivní péči se to těžko specifikuje. Ani za běžného provozu nevíte, jestli přijede jedna nebo dvě sanitky. Nemusí být celý den nic, pak dvě sanitky během tří hodin.

Stres z úmrtí je vždy stejný

Setkala jste se s mnoha úmrtími na koronavirus? Bylo to pro vás jiné?
Já si nemyslím, že by to bylo něco jiného. Měli jsme tu pacienty, kteří umřeli kvůli koronaviru, protože jim to způsobilo komplikace. Ale že by to bylo jinak stresující než úmrtí jakéhokoli jiného pacienta, to si nemyslím. Je tu i klinika hematoonkologie, kde umírají dost mladí pacienti. Myslím si, že stres z úmrtí pacienta je pořád stejný. Že je to koronavirus, pro nás nehraje roli.

Zasáhla vás osobně smrt nějakého pacienta?
Určitě, každá sestra má nějakého „svého“ pacienta. Zemřela mi kolegyně, to bylo hodně emočně náročné. Já jsem tady několikrát měla svou maminku, která zemřela před rokem. Byla dlouhodobě nemocná, měla za sebou asi patnáct operací. Když tu byla po prvních operacích, musela jsem se rozmýšlet, než jsem na ten box vlezla. Je to něco jiného, když je tam váš blízký. 

A pak je tu samozřejmě spoustu například hematoonkologických pacientů, dívek, kterým bylo 18, 20 let nebo maminky po porodu… Ne že by vám nebylo líto dědečka, který měl svoje onemocnění a kterému je 80, ale přece jenom mladý člověk je horší. Nebo lidé, kteří mají rodinu, malé děti. Pár takových pacientů mám, na které nezapomenu, a pamatuji si je víc než ostatní.

Jak lidé vnímají svou nemoc, třeba první vyléčení?
Asi byli překvapení, nečekali, že je nemoc dovede až na ARO. Když se probudíte na ventilátoru, začne vám jít o úplně jiné věci. Většina lidí svůj život přehodnotí. Musí to být strašně náročné, z pohledu pacienta si to úplně neumím představit. Spousta lidí to ale vnímá jako nový začátek. Covid je navíc na delší dobu. 

Praktici nechtějí testovat. Nakažení ohrozí ostatní pacienty, obávají se

Medián hospitalizace je deset dní, někdo na ventilátoru nebo s mimotělním oběhem je tu třeba měsíc. Spoustu lidí si od nás nic nepamatuje a asi je to dobře. Jsou udržovaní v umělém spánku, aby se neprali s přístroji. Jsou tu třeba dva měsíce, ale pamatují si jen konec. Pak začíná těžší část rehabilitace a návratu. A do budoucna se uvidí, jaké covid zanechal následky. Ještě je brzy, aby odborníci řekli, co a kdy se může projevit.

Docent Balík v rozhovoru pro iDNES.cz nedávno řekl, že nemá pocit, že by na podzim léčba mohla být jednodušší. Vy to vnímáte jako jednodušší, protože už jste si to zažili?
Pro nás to nebude jednodušší, možná jen psychicky, protože to už není velká neznámá. Odpadl stres z oblékání, už to máme jako rutinu. Tím je to pro nás trochu lepší, ale zase máme víc pacientů. Za celé jaro jich bylo tolik co za září. Práce je daleko náročnější než na jaře, ale teď už víme, že jsme to na jaře „natrénovali“ a jsme o krok napřed.

Říkáte, že to je pořád jen práce. Nemáte přesto už koronaviru trochu plné zuby?
Ne z pracovního hlediska, ale osobního. Práce se teď zhoršuje, ale zas tak moc se zatím nezměnilo. Ale vadí mi chaos okolo, vadí mi extrémisté, kteří by roušky nosili i v lese, i ti, kteří je nosit nechtějí. Opatření jsou pro lidi matoucí, a právě proto to podle mě spoustu lidí začalo ignorovat. 

Pracovně máme dobrou podporu z vedení kliniky i nemocnice, v první vlně jsme měli dostatek všech pomůcek, vychází nám vstříc. Všichni jsme ale stále v takovém očekávání. Člověk má nějakým způsobem strach z neznáma, není nikdo, kdo by nám řekl, jak to bude dál. Spíš jsem iritovaná celkově z nálady ve společnosti.

Když nám umírají pod rukama, je to těžké, říkají zdravotníci:

Také přečtěte

Je lepší mít zdravou vládu. V Polsku před seniory naočkují ministerské úředníky

Polská vláda rozhodla o přednostním očkování proti covidu-19 asi tisícovky pracovníků Rady ministrů. „Takový krok v žádném …

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přejít k navigační liště