Otec zdemoloval celý byt. Zmlátil mámu a zabil psa, říká zpěvák Radek Banga

PODCAST: Byla to vražda. Otec mi zabil nejlepšího přítele, vypráví Radek Banga

Zdroj: Deník/Bohumila Čiháková

Hned v úvodu knížky (Ne)pošli to dál začínáte větou „Po mámě letí popelník“. To byla vaše první vzpomínka na domov, když jste začal knihu psát?
Byla to jedna taková kompletní, živá, uvědomělá vzpomínka, protože pak si vzpomínáte jenom na kraviny, jak voněl termix nebo chutnaly lékorky.

A co to s vámi tenkrát udělalo?
Já jsem začala hrozně brečet, začal jsem strašně ječet, ale teprve až když jsem byl starší mi došlo, že nejzvláštnější na tom bylo to, že ten popelník nezasáhl ani mámu, ani mě. Ale já i přesto cítil fyzickou bolest a říkal jsem si, ty jo, to je zvláštní. Jak může bolet něco, co se vás ani nedotkne. Řekl bych, že je to dokonalá definice té negativní energie, která doma vládla.

Bijí partnerku a chtějí s tím přestat. Míst v terapii pro agresory je ale málo

A máte i nějakou nejhorší vzpomínku, která se u vás doma stala?
Mám dvě. Když tátovi úplně hráblo a začal demolovat celý byt. „Demoloval“ i maminku, která měla tenkrát střepy v očích a po tváři a všude bylo spoustu krve. Bylo to děsivé. A druhá, ještě horší vzpomínka je, když otec čapl malé štěňátko od našeho vlčáka, které jsem si z chovu chtěl nechat, protože já psy miluju. Vnímal jsem ho tenkrát jako smysl mého života, když jsem ho hladil, představoval jsem si, jak ho budu vychovávat, co všechno spolu budeme dělat, a ten táta najednou přišel do kuchyně, buď měl opici po flámu, nebo byl ještě opilej, čapl to štěně a plnou silou s ním před námi praštil o zem a zabil ho. Víte, naše maminka od něj mohla odejít, mohla něco dělat, ale to štěně nemohlo vůbec nic. Nemohlo se bránit. A to mě zasáhlo nejvíc. Byla to prostě vražda.

Co jste na to tátovi řekl?
Asi poprvé v životě jsem mu řekl, že ho nenávidím. Do teď jsem na to nezapomněl. Jsem milovník psů, je to nejlepší přítel člověka. Za svého psa bych klidně umřel. To říkám otevřeně, takhle moc ho miluju. Pro mě to byla vražda. Někdo může říct, byl to jenom pes. Ale pro mě to není jenom pes, pro mě je to stejně živá bytost jako my a živá bytost se stejnými právy jako my. To mě zasáhlo hodně.

Myslíte, že to měl na svědomí i rodinný démon zvaný alkohol, nebo to zlo už člověk v sobě má a třeba i vzor, ve kterém vyrůstal?
V případě mého otce to bylo vlastně ruku v ruce. Alkohol sehrával zásadní roli, protože troufám si říct, že to, co on třeba prováděl mámě, tak střízlivý by neudělal, možná by jen řval. Za těch dvanáct let přednášení jsem slyšel tolik příběhů nejen od dětí, které se mi často svěřují, ale i od žen, které prožívaly domácí násilí, takže jsem hluboce přesvědčený o tom, že jsou tam i ty vzory, a když se nezvládnou, když vy si to neuvědomíte a posíláte to dál, tak samozřejmě to má tendenci se to jenom zhoršovat. Uvedu příklad s mým otcem, který se hájil, že nás děti nebije, že on byl jako dítě bitý lopatou přes hlavu a málem umřel. Tady je ten vzor. Můj táta nás sice lopatou nebil, ale neměl vůbec problém nás s horečkami, se zápalem plic vyhodit ven do sněhu, sprostě nám nadávat nebo nás nechat klečet na hrášku a podobný hnusy.

Radek Banga a Gypsy.czZdroj: Martin Divíšek/Deník

A co máma?
Mamince umřela její maminka, když jí byly tři roky. Nezažila mateřskou lásku. Její otec přežil koncentrační tábory, ale už se z toho psychicky nikdy nedostal. Moc se o děti nestaral. Takže máma to měla hrozně těžký, a když si uvědomím, co nám maminka nakonec do života dala, tak to byl víceméně zázrak. Dělala s námi domácí úkoly, učila nás psát a číst. Zařídila a trvala na tom, abychom chodili do normální školy. Možná i proto maminka nezapadla do rodiny. Babička ji neměla ráda.

Mimochodem babička Ida, matka vašeho otce, často na Romy nadávala a říkala: „Na cigány treba iba bič“. Už tady je silný podtext a podněcování k násilí.
Je to zvláštní, že to řekla zrovna ona, která to domácí násilí taky prožívala. A je nutno podotknout, že dřív se tyto věci děly mnohem víc a považovalo se to za normu, a ne jenom u Romů. Už historie píše, že nebylo výjimkou, že násilím od svých manželů čelily i šlechtičny.

Romové obecně byli zvyklí na to, že nad sebou mají tvrdší vedení.
Každá vesnice nebo každý klan měl takzvaného Vajdu, který je vedl velmi přísně. I ten Vajda měl zase nad sebou urozeného pána a vlastně ani ta majorita se s těmi Romy moc nemazlila, ale paradoxně to mocenství fungovalo. Třeba na východě Slovenska před dvěma sty lety nemohli Romové do města ani vesnice. Takže peníze jim byly k ničemu. Oni pracovali za suroviny. Ale ti sedláci věděli, že je páni potřebují na polích, na cestách k zámku. Byla to taková symbióza a fungovalo to. A když se porušovaly pravidla, čekal je tvrdý trest. Babička v tomhle vyrůstala. Pak najednou přišel socialismus, začaly devadesátky, a tady se to prostě zvrhlo, protože na Romy nikdo nemyslel. Wardové už tu nebyli ani tradice a obrovským způsobem vrostla kriminalita. A na tohle narážela ta naše babička, že Romům chybí ten bič.

Psycholožka o domácím násilí: Oběti by si měly vést deník, zaznamenat incident

Kdy jste pochopil, že se dá žít i jinak, kolik vám tenkrát bylo let? Narážím tady na sousedku, která vám namísto rodičů četla knihy, na druhou sousedku, jejíž rodina skončila v koncentračním táboře a která vás nechávala učit ve svém bytě a ukázala vám, jak má vypadat kultura stolování. Pro mnohé naprostá samozřejmost.
Pro naši rodinu to samozřejmost nebyla. Ale zase ta otázka. Kdo je to měl naučit, vždyť ani moje maminka nebyla v nějaké luxusnější nebo lepší restauraci, ani v blbém fastfoodu. Proto říkám, že ta maminka nás naučila jenom to, co mohla. Já jsem měl obrovský štěstí na lidi. Byl jsem zvídavé dítě, byl jsem nekonfliktní, poslouchal jsem a díky tomu se mnou ti sousedi nebo i rodiny spolužáků neměli problém. Když jsme u těch spolužáků, pamatuji si, bylo mi asi jedenáct let, když jsem byl u jednoho na návštěvě. Viděl jsem jejich byt, jak žijí, jak stolují, jedí, mají všechno uspořádané, čisté a najednou zničehonic, jako když zmáčknete zázračný čudlík, jsem došel domů a došlo mi, v čem žijeme my.

A jak se stolovalo u vás doma?
U nás se stolovalo tak, že máma prostě uvařila jedno velký jídlo. Někdy ani to ne. A někdy tam to jídlo leželo i dva dny. A dělejte si, co chcete. U nás neexistovalo, že bychom se potkali u jednoho stolu, žádné snídaně. Nic.

Ani na Vánoce?
Ne. Poslední Vánoce si pamatuji, když mi bylo tak pět. Otec chápal Vánoce jako příležitost se ožrat, takže maminka pak Vánoce chystat přestala. Nechala jen symbolicky malý umělý stromek a dárky žádné.

Měla jsem na mysli spíše to stolování, sejít se alespoň jednou za rok společně u stolu.
U nás se všichni sešli a skončilo to vždy špatně. Těmto hromadným bitkám se maminka chtěla vyhnout.

Maminku popisujete jako přísnou, že vám nic nevysvětlovala, že to nahrazovala fackami nebo řvaním na vás. Víte, hledám odpověď na otázku, když dokázala být hrubá na děti, uměla vás ztřískat, proč nedokázala totéž u svého manžela. Vždyť sama moc dobře věděla, jaké to je, být bita, ponižovaná, zahnaná do kouta, a vás nechala se na to koukat jako na nějaký horor.
Sám se často ptám dětí, proč si myslí, že ta moje máma s tím člověkem zůstávala. Většinou odpovídají peníze nebo strach, ale já jsem si stoprocentně jistý tím, že ten jediný opravdový důvod byla láska. Ona ho jednoduše milovala, nemohla si jednoduše pomoct. Sám to nechápu, ale prostě to tak bylo. Stalo se xkrát, že už chtěla odejít, měla připravené papíry k rozvodu, ale pak ten táta zůstal chvíli střízlivý a ona couvla. A takhle to bylo celý život, až do její smrti. Dokonce jsem ji poslal za sestrou do Irska a říkal ji, ať se nevrací a užije si v klidu část života, že ji budu posílat peníze, nebude se muset o nic starat. Ona se stejně i z toho Irska vrátila zpátky.

PŘEHLEDNĚ: Jaké změny přinese chystaný návrh zákona o domácím násilí

Když jste jako dítě viděl, jak otec matku bije, jak na ni křičí, ubližuje ji, chtěl jste zasáhnout?
Pamatuji si, jak jsem byl u psychiatričky a popisoval jí můj stav, že jsem jako vypnutý, že jsem jako sloup, že reaguje jen můj mozek, který mi předhazuje, co ten táta dělá a já necítím žádný strach, nic. Tenkrát jen odvětila, že může být otec rád, že jsem ho nezabil. Tento stav je totiž obrana psychiky, toho organismu, když je přetížený. Emoce jsou natolik napnuté, že ten mozek vás raději vypne, a to je nejhorší možná situace, kdy jste schopný udělat cokoliv.

A zkusil jste to někdy?
Zkusil a byl jste rozhodnutý, že tátu zabiju. Rozumím dětem, které jsou v takové situaci a udělají to. Stačí opravdu jen deset vteřin. Ale já si to uvědomoval, a to byla ta chvíle, kdy jsem mámu začala prosit, aby od něj odešla, aby se nestalo něco ošklivého. Bráchové už mu zkusili dát i pěstmi a stejně to nepomohlo. Táta to vůbec nechápal. Už byl tak silný alkoholik, že mu ty věci vůbec nedocházely. Ale já jsem věděl, že mě to nebude stačit, že tam je to nebezpečí, že mu můžu vážně ublížit, a nakonec jsem pochopil, že jediná cesta je zoufalý útěk pryč a už se nevrátit. A když jsem to zkusil, vrátil se, do dvou dnů tam byl ten stav znovu, tak jsem se otočil, vzal jsem si pár svých věcí a zase odešel.

A nezkusil jste raději zavolat policii?
Ta u nás byla jako doma. A když jeden policajt chtěl mamince pomoct, že opravdu stačí říct ‚mlátí mě‘, tak to máma popřela. My jsme mlčeli, báli jsme se. Mysleli jsme, že tím chráníme maminku. Mlčet byla samozřejmě blbost. Nikoho jsme neochránili, ale pak už jsme s tím i přestali, protože jsme pochopili, že ta máma pomoct ani nechce.

Jak často se opakovaly tyto pijácké hlučné večírky, řvaní a hádky?
To byly takový vlny, mohlo se stát, že u nás byl měsíc klid, a pak byl rachot i třikrát do týdne a trvalo to třeba i čtrnáct dní.

Takže vyspat se do školy bylo nemyslitelné. Nedávali vám to pak učitelé nebo děti ve škole sežrat?
Máma byla přísná i v tom, že ji vůbec nezajímalo, jestli jsme spali pět hodin, nebo dvě. Řekla padejte do školy a tečka, vypadali jsme s bráchama často jako chodící zombie. Moje třídní učitelka si začala všímat, že není něco v pořádku, že usínám v hodině, nevnímám a jsem mimo. Mluvila s rodiči. Táta ji nenáviděl, protože mu to šla říct k nám a řekla to i ve škole ostatním učitelům. Na třídní schůzky chodila jen máma, a pak už ani ona ne.

To je ta paní učitelka, která vám nosila svačiny, doučovala vás a říkala, že máte na víc?
Přesně tak. Dneska je tato paní učitelka moje účetní. Už neučí. Ona pro mě znamenala hrozně moc. Věta ‚ty máš na víc‘ je hrozně hluboká, i když je hrozně jednoduchá. Ona mi v těch dobách věřila víc než já sám sobě, věřila v můj potenciál. Ta věta ve mně zůstala do dneška a do dneška se jí řídím. Vždycky máme na víc, my vždycky můžeme překonat sami sebe. O tom jsem zcela přesvědčený a měli bychom o to i každý z nás usilovat.

Vy jste byl dobrý student, všimnul si u vás doma někdo, že se učíte a máte výborný prospěch?
Když jsem dostal poprvé vyznamenání, táta vzal to moje vysvědčení a objel s ním celou rodinu a říkal ‚to má po mně‘. Já jsem tehdy prohlásil něco v tom slova smyslu, že kdybych byl po něm, tak už jsem na hlavním nádraží anebo mrtvej, protože se uchlastám. Později jsem se dozvěděl, že můj táta byl ve skutečnosti velmi chytré dítě. Byl tenkrát jediný Rom v jeho vesnici, který dochodil 9. třídu základní školy. Dneska se tomu smějeme, ale tenkrát to fakt něco znamenalo. To je taková škoda, kdyby ten táta šel na léčení, něco se sebou dělal, mohl být úplně jiný člověk.

Křik, pěsti i škrcení. Násilníka může z domu vykázat policie, ne vždy to pomůže

Vy jste Radku ale nakonec skončil na ulici jako bezdomovec. Proč?
Nechtěl jsem ublížit tomu tátovi. Řekl jsem si tehdy, že radši bezdomovec než vrah. Taky ve mně rostla obrovská rebelie, byl jsem trošku pankáč, poslouchal jsem hip hop. Z domu jsem utíkal od třinácti a pochopil jsem, že přežít není zas tak těžký. Stačí se někde vyspat. Ale zažil jsem i hodně tvrdé chvilky, zimu a hlad. Sbíral jsem drobný, abych si mohl koupit alespoň rohlík. Hodně mi pomáhali kamarádi a nikdy jsem nelitoval. Začal jsem se věnovat profesionálně hudbě a to, co jsem vždycky sliboval, že budu úspěšný muzikant, jsem splnil. Už na té ulici jsem vydával alba. Měl jsem pevnou vůli.

Byl jste úspěšný, vydělával jste peníze. Ale prožitky z dětství vás nakonec dohnaly. Zkolaboval jste. Co se přesně stalo?
Ráno jsem se vzbudil a najednou se mi hodně zamotala hlava a nemohl dýchat. Potil se. Měl jsem pocit, že mám infarkt, že umírám. Pak to nějak odeznělo a zase se vrátilo. Dlouho jsem to neřešil. Pár lidí mi říkalo ‚hele, Radku, to není v pořádku, dělej s tím něco‘. Já je vždy odbyl, že jsem bojovník, boxer, velkej frajer, a nakonec jsem zkolaboval. Chytil mě amok, běžel jsem od Bertramky až na Anděl. Zase jsem začal špatně dýchat, upadl jsem a tma. Jenom si pamatuji, že nade mnou stáli nějací lidé a policajti, kteří do mě kopali a říkali, co jsi měl, co sis vzal, ty seš feťák. Ale já nebyl schopen ani odpovědět. Pak se tam zjevila moje tehdejší přítelkyně, přijela sanitka, ale jen koukli a nenaložili mě. Nakonec mi moje expřítelkyně pomohla do tramvaje a odvezla domů. Tam jsem znovu zkolaboval a pak už se probral až v Motole. Vůbec jsem nevěděl, co se stalo, dostal jsem od doktora doporučenku na psychiatrii.

Myslel jsem, že mám nemocné srdce, ale po fyzické stránce jsem byl úplně v pořádku. Zkolaboval jsem psychicky. Vůbec jsem tomu nevěřil, a ještě nějakou dobu jsem tam nešel. Když jsem se odhodlal, psychiatrička Šmolíková mě doslova rozebrala na šroubky. Teprve tam jsem si začal uvědomovat, čím že jsem to vlastně prošel. Měl jsem těžkou poruchu spánku a panické ataky, problémy se stravováním. Spát jsem se učil dva roky, bral jsem antidepresiva. Moje podvědomí stále čekalo, bylo naprogramované na nějakou hrozbu, že přijde táta a něco provede. Nedá se to jen tak vypnout. Doktorka mi zachránila život.

Radek BangaZdroj: Martin Divíšek/Deník

Kromě poruchy spánku vás neustále trápila noční můra v podobě snu. Opakující se sny nám prý říkají, že není něco vyřešené.
Mě se to zdálo od malička a já jsem si to velmi dlouho vysvětloval jenom jako podvědomý strach, že mě táta vytáhne z postele a vyhodí mě z okna. Zdálo se mi to furt dokola. Jednou jsem mluvil s tátou po telefonu, byl podnapilý a řekl: ‚Měl jsem tě z toho okna tenkrát vyhodit!‘. Začal jsem apelovat na mámu, co to říká, jak to myslí, a ona vyprávěla, že mě, když mi byly dva roky, táta vytáhl z postele, vzal do okna a chtěl vyhodit. Tenkrát to odůvodnil tím, že je ve mně démon. Maminka mě zachránila na poslední chvíli.

Jaké další traumata si nesete?
Domácí násilí nebo vůbec to toxické prostředí, ve kterém jsem vyrůstal a vyrůstá hodně dětí i dnes, zanechá doživotní následky. Nemám důvěru k lidem, než si ji někdo získá, trvá to. Jsem nepřístupný a očekávám vždy to špatné. Vím, že je to nesmysl, ale mám tak naprogramované podvědomí a neumím to vypnout. Protože když prožíváte takřka čtvrtku života v tom, že každý den se to špatný děje, nejde to změnit a pak už si na to zvyknete.

To je hrozný, co říkáte.
Je to bohužel tak, ale dá se s tím pracovat. Nechci, aby to tady vyznělo tak, že nejsem šťastný. Jsem a myslím, že i všichni sourozenci, ale je potřeba s tím podvědomím pracovat.

Písničkářka Zuzana Homolová: Z násilí se ženy potřebovaly vyzpívat

Už dvanáct let jezdíte po školách jako preventista a dětem předáváte vlastní zkušenosti, vyprávíte svůj příběh, poslouchají vás děti a mluví i ony s vámi, svěřují se?
Svěřují se mi až moc. Já bych řekl, že těch příběhů už jsem slyšel tolik, že mám pocit, že se mnou už nic nemůže hnout. V životě jsou ale příběhy, který mě opravdu zvedly ze židle. Já jsem někdy šokován, co mi ty děti dokážou napsat.
Nevymýšlejí si to, za zavřenými dveřmi se dějí hrozný věci, o kterých nemáme ani tušení. A děje se to i dnes.

Dokážete poznat, řekněme na první dobrou, že si v té posluchačské skupině někdo násilím prochází, aniž by cokoliv řekl?
Rozhodně. Jsou to jednoduché indicie. Když začnu mluvit o tom, co se mi dělo doma, tak ten, koho se to také týká, začne být hlučný nebo začne odvádět pozornost jinam. Je to nátlak na jeho emoci, nechce to slyšet. Takže se třeba směje, nebo dělá něco hloupého a většinou se ukáže, že tam něco není v pořádku. A pak mi ten člověk napíše třeba na Instagram. A nebo se docela často děje, což mě vždycky strašně mrzí, že se někdo rozbrečí a odejde pryč. Z organizace Locika jsem se dozvěděl, že snad každá desátá rodina v naší zemi prožívá domácí násilí.

Dle statistik je to každé 3. až 4. dítě.
Je to šílený.

Když se vám někdo svěří, jak s tou informací naložíte dál? Je to přeci velká zodpovědnost, aby se situace ještě nezhoršila.
Já se je snažím pochopitelně nejprve namotivovat, ale vždy říkám i při přednáškách, že nejsem odborník, nejsem psycholog, čili když vycítím, že je potřeba odborná pomoc, snažím se je tam nasměrovat. Poradit s kontaktem, místem. Do jisté míry jím zaručuji určité mlčení. Kdybych věděl, že se tam děje fakt něco nezákonného, nějaký trestný čin, tak to bych prostě nahlásil bez čekání, ale většinou se snažím velmi citlivě a pomalu přesvědčit, aby vyhledali právě tu odbornou pomoc.

Kromě dětí pořádáte přednášky i pro dospělé a firmy, zajímá je to. Je to navázání na knihu (Ne)pošli to dál?
Rozhodně. Je mi 41 let, prošel jsem si školou života, která nebyla lehká, a myslím si, že mám takové zkušenosti, že můžu těm lidem říct nebo poradit. Ale taky čas. Stane se a bohužel velmi často, že se po přednášce objeví žena, která to třeba aktuálně prožívá. Nedávno za mnou taková mladá žena přišla, děkovala mi a objímala mě. Bylo to fakt hodně silný a emotivní. Mě to někdy překvapuje, kde všude je násilí schované. Někdy mám pocit, že jsem vždycky na správným místě.

Nepřemýšlel jste někdy, že byste si doplnil psychologické vzdělání?
Hodně jsem nad tím přemýšlel. Vystudoval jsem střední školu zaměřenou na IT a tyto přednášky to doslova nabízí. Bohužel musím říct, že mám teď tolik aktivit, že bych na studium rozhodně neměl čas. Třeba později. Zatím mi to vyhovuje takto a věřím, že tak, jak to dělám, jsem i nejvíc platný.

Změnilo se něco za ty dva roky od vydání knihy?
No jejda. Asi mi došlo, že jsem se z toho trochu už vypsal. Že se mi ulevilo. Myslím si, že jsem došel k nějakému ještě většímu pochopení nejenom svých rodičů, ale i sebe a taky Romů.

Jan Lorman: Přiznat se, že vás týrá syn? Rodičovský debakl se nese těžce

Když jsem knihu četla, často mě napadlo, že střílíte do vlastních řad. Neodsuzovali vás Romové za tu knihu?
Pochopitelně, že odsuzovali. Bylo to proto, že nejenom ta kniha, ale myslím si, že i některé mé výroky nebyly úplně správně pochopené. Je to i částečně moje chyba, protože jsem si možná neuvědomoval, jaká je romská mentalita. Možná jsem mohl použít jiné formulace. Ale našla se i spousta Romů, se kterými jsme si to vysvětlili na sociálních sítích a pochopili a dokonce uznali, že na tom, co říkám, něco je. Neumíme nést kritiku. Já sám s tím mám obrovské problémy. Když mi moje žena řeknete nějakou konstruktivní kritiku, moje první reakce je, že se naštvu. Na vstřebání potřebuji dát den dva, to je moje povaha. Já jsem beran typický skopec. Paličák.

Jako beran vám absolutně rozumím.
Ale za ty dva dny se uklidním a pak nad tím začnu přemýšlet. Já si myslím, že hodně Romů taky potřebovalo jenom čas, aby se třeba zamysleli nad tím, co tím myslím, a trvám si na tom i dnes.

Dokážete si vybavit, co vám vyčítali nejvíc?
Měli pocit, že jsem je nějakým způsobem zradil. V té knize to popisuji velmi dobře, že máme obrovský problém přijímat kritiku zvenčí, no a o tom to celé je. Ale já věřím, že v budoucnosti za deset patnáct let se k té knize ještě mnoho Romů vrátí a pochopí, jak to bylo myšlené. Já jsem určitě nechtěl nikoho poškodit, je to úplně naopak. Snažím se Romy někam posunout. Můj bývalý producent Milan Pešík říkal: ‚Já tu nejsem od toho Radku, abych ti říkal, co bylo správně, hladil tě po hlavičce a říkal, ty jsi ale šikovnej Radunko mojej. Já jsem tady od toho, abych ti řekl, co bylo špatně. To tě posouvá dál.‘ Dneska zpětně jsem za tuto životní školu pana Petříka vděčný, protože mě ta kritika opravdu posunula dál.

Radek Banga působí na české hudební scéně už od třinácti let. Od té doby vydal mnoho úspěšných nahrávek, získal řadu ocenění a vystupoval po celém světě včetně slavného festivalu v britském Glastonbury. Od roku 2000 je navíc aktivním producentem a stál za desítkami alb od hip-hopu po tradiční popové projekty. Napsal řadu hitů dalším interpretům, včetně Karla Gotta. 

Radek BangaZdroj: Deník/Bohumila ČihákováPosledních několik let se spojil s několika zahraničními producenty, především z USA, a naučil se na jejich seminářích zcela jinak pracovat se zvukem. A to vše mu otevřelo cestu k realizaci vlastního sólového debutového alba s názvem Věci jinak, jenž vyšlo v dubnu loňského roku u vydavatelství Supraphon. 

Radek je nejen zpěvák, herec a skladatel, ale už desátým rokem také se svým programem Když chceš, tak to dokážeš! motivuje mládež po celé ČR. Z ohlasů dětí i učitelů vyplývá, že jeho životní příběh je pro ně velkou inspirací. Právě zpětné vazby byly jedním z důvodů, proč se Radek rozhodl k vydání knihy (Ne)pošli to dál. Jedná se o velmi otevřeně sdílený osobní příběh, který umožňuje čtenáři vidět očima dítěte a dospívajícího člověka problémy, se kterými se některé rodiny potýkají. Vybízí k zamyšlení nad zátěží, kterou si někdy neseme ze svého dětství a která se nezřídka táhne celými generacemi. V mnohých čtenářích kniha posiluje vědomí, že ať se ocitají v jakkoliv náročné situaci, je možné se s ní vypořádat a neposlat „to“ dál.

Díky svým přednáškám a 26letému působení na české hudební scéně si získal fanoušky napříč všemi generacemi. Naplno se také věnuje sociálním sítím. Jeho tiktokový účet aktuálně sleduje takřka 300 tisíc lidí. Největší předností Radkova obsahu je především autenticita, díky které si tak získává další a další fanoušky.