Voříšek v době pandemie pomáhal dva měsíce jako triážní pracovník v litoměřické nemocnici, přičemž dál chodil do svého běžného zaměstnání. „Když jsem měl zrovna vypsanou službu, jel jsem z práce do nemocnice. Tam jsem od čtyř odpoledne do nějakých jedenácti večer sloužil na vrátnici, kde jsme hlídali vstupy,“ popisuje.
Voříšek přitom kvůli prodělané mozkové obrně chodí o francouzských holích. „To je v Českém červeném kříži taková rarita. Tipl bych si, že jsem asi jediný,“ směje se. Do organizace se dostal díky svým kamarádům, kteří mu pomohli a dali mu šanci.
Tomáš Voříšek
 |
„Postupem času se ukázalo, že když se na mě nespěchá a nějakým způsobem se mi upraví podmínky, můžu pomoct ve spoustě věcí. Samozřejmě existuje něco, co dělat nemůžu, jako třeba stavění protipovodňových hrází, nicméně můžu být v zázemí nebo na štábu, v tom není problém,“ popisuje.
Práce triážního pracovníka u vstupu do nemocnice obnášela hlavně měření teploty lidem, kteří chtěli vstoupit, případně vykazování těch, kteří tam neměli co dělat. „Žádné drama se nestalo, lidé se chovali ukázněně a slušně, neměli jsme žádný větší incident,“ vzpomíná.
Jeho rodina se o něj přitom velice bála: „Zprvu na to reagovali dost negativně. Zvlášť maminka z toho byla vyplašená, prvních pár týdnů nechtěla, abych k nim chodil, protože se bála nákazy. Potom ale pochopila, že máme ochranné pomůcky a nejsme tam primárně proto, abychom se setkávali s nakaženými osobami,“ popisuje.
Dobrý pocit může mít každý
Voříšek v nemocnici skončil v květnu, když se přehnala nejpřísnější restriktivní opatření. Na ocenění ho nominovala velitelka místního Humanitární jednotky ČČK Jana Petržílková, která je sama mezi nominovanými. Oba se tak ocitli mezi více než stovkou vyznamenaných z řad dobrovolníků i profesionálů, kteří se rozhodli se pomáhat nad rámec svých povinností.
Ti v neděli dostanou pamětní medaile se slovem „Děkujeme“ v několika jazycích na líci a znakem Červeného kříže a portrétem Florence Nightingalové, patronky moderního ošetřovatelství, která k založení organizace inspirovala Henri Dunanta, na rubu.
„Rádi bychom, aby se z toho stala každoroční tradice, aby se děkovalo těm, kteří pomáhají ostatním, ať už jde o věci, které se týkají sociálních nebo pečovatelských služeb,“ uvedla mluvčí ČČK Miroslava Jirůtková.
Byl jsem v nemocnici až 20 hodin denně, říká primář, který dostane medaili |
Voříšek svou nominaci přijal s pokorou a skromností: „Když mi to naše velitelka řekla, byl jsem velice pyšný. Ale na druhou stranu jsem si říkal, že takové ocenění by si zasloužili všichni, kdo takovým způsobem pomáhali, ať to byli členové ČČK nebo dobrovolníci. Říkal jsem si, že jsem nedělal nic tak zvláštního oproti ostatním, ale asi ano, asi mají někteří lidé pocit, že si to zasloužím, a já jsem za to rád,“ usmívá se.
Vždycky je to podle něj o přizpůsobení práce tomu, co zvládne. Pokud se to dá, neexistuje žádný problém. „Určitě bych vyzval lidi s nějakým znevýhodněním, ať se zapojí, ať dělají, co jim zdravotní stav dovolí. Budou z toho mít stejnou radost jako já. Spoustu lidí potřebuje mít pocit, že jsou užiteční, že dokážou pomoct. A taková organizace a taková skupina tomu rozhodně dává prostor,“ uzavírá.
