Jaké byly vaše první pocity?
Prvním mým pocitem byl velký strach. Strach, který jsem ještě nikdy nezažila.
Někdy máme pocit, že uprchlíci naši pomoc zneužívají, říkají sociální pracovníci
V Čechách žijete 13 let. Co rozhodlo o tom, že se vydáte do metropole?
Vdala jsem se za svého souseda. Předtím už pár let žil a podnikal v Česku. Moje láska mě tedy donutila přestěhovat se do Prahy.
Co všechno jste zde vyzkoušela za zaměstnání?
Mojí první prací byl úklid domácnosti. Dále jsem dělala pokojskou v hotelu, pomocnou sílu v restauraci, asistentku v kanceláři, recepční, fakturantku, sociální pracovnici, finanční poradkyni…
Až jste se dostala na Prahu 10 jako koordinátorka humanitární pomoci…
Ano. V prvních dnech války jsem se snažila být pro Ukrajinu co nejužitečnější. Pracovala jsem jako dobrovolnice v humanitárním štábu v Domě národnostních menšin. Pak jsem odpověděla na inzerát, který jsem našla na Facebooku. Místostarosta Prahy 10 David Kašpar poptával dobrovolníky a tlumočníky na radnici. Tak jsem se přihlásila.
Dostala se ke mně informace, že jste pomohla jednomu vojákovi na Ukrajině vybrat během deseti dní 400 tisíc korun na auto, které nutně potřeboval. Jak na vás získal kontakt?
No na to jsem se ho také ptala. Přibližně měsíc od začátku války mi zavolal neznámý pán z Ukrajiny, který se mě zeptal, jestli jsem dobrovolnice. V tu chvíli jsem ještě nevěděla, o koho se jedná, odkud je a co potřebuje. Ale odpověděla jsem: „Ano, jsem dobrovolník, ráda vám pomůžu. Co přesně potřebujete?“ Muž prohlásil, že je voják, který bojuje ve městě Mykolajiv na Ukrajině. Nad tím jsem se poprvé pozastavila. „Prosím vás, potřebujeme nutně velké auto 4×4 pickup, zbraň je těžká, nemáme už sílu ji nosit,“ řekl pán. Kontakt na mě získal od někoho, kdo jim dovezl humanitární pomoc. Moc jsem chtěla splnit jejich přání, ale pořád jsem myslela na to, kde mám vzít takové peníze na auto, které stojí přes čtvrt milionu korun.
Hovor od vojáka z Ukrajiny
Kde jste nakonec finance sehnala?
Začala jsem obvolávat všechny známé a kamarády a líčit jim hovor s vojákem. K tomu mě ještě napadla myšlenka stoupnout si s krabičkou před kostel sv. Klimenta, kam chodí ukrajinští lidé na liturgii. Během jednoho dne jsem v krabičce napočítala 130 tisíc korun! I moje rodina, známí a kamarádi mi posílali a vozili peníze. Během deseti dnů jsem měla 396 tisíc korun. Za tyto peníze jsme s manželem koupili velké auto Nissan a 15 neprůstřelných vest, teplé ponožky, paštiky a medikamenty různého druhu. Takovým způsobem jsme splnili přání našich vojáků z Ukrajiny.
Dobrovolníci zajistili uprchlíkům bydlení i práci. Nyní se je snaží začlenit
Co všechno ve své nové práci na úřadě řešíte s lidmi z Ukrajiny?
Hodně tlumočím, překládám, řeším kurzy českého jazyka, spolupracuji s neziskovými organizacemi, které nabízejí různou pomoc. A hlavně se snažím ty správné informace od všech státních orgánů předávat uprchlíkům, aby se mohli co nejlépe integrovat.
Dostali se k vám i lidé, kteří neměli doklady?
Ano. Ve chvíli, kdy člověk prchá z domova, nesmyslí na to, jestli má všechny doklady. Vezme jen to, co má po ruce. Jsou to hodně náročné situace, které se řeší dlouho přes ambasádu, ministerstvo vnitra a další státní orgány.
Od začátku války jste pomohla už stovkám Ukrajinců. Jaký příběh ale vás konkrétně zasáhl nejvíce?
Smrt mého souseda Vitalija Skakuna. Byl to ukrajinský mariňák a válečný hrdina, který se svým hrdinským činem zasloužil o záchranu ukrajinského města Cherson. Můj soused za cenu vlastního života odpálil most, který byl jediným přístupovým bodem do města.
Sto ukrajinských Romů v Bílině? Nedokážu to pochopit, zlobí se starostka
Máte dosud na Ukrajině příbuzné?
Ano, rodiče. Chtějí zůstat ve svém městečku a chránit svůj domov.
Věříte, že ho ubrání?
My jsme hodně silný a statečný národ. Je s námi pravda a celý svět. Jsem si jistá, že Ukrajina zvítězí!
