Měl to být běžný všední den. Takový, jakých tehdy devatenáctiletá Brazilka Elma Cerqueira, která s rodiči a bratrem Eziem pobývala v Santiagu de Chile, zažila již mnoho. Úterý 11. září 1973 se ale navždy zapsalo nejen do historie Chile, ale i do příběhu její rodiny.
Vojáci vedeni generálem Augustem Pinochetem před 50 lety obklíčili prezidentský palác La Moneda v Santiagu de Chile, svrhli socialistického prezidenta Salvadora Allendeho a provedli vojenský puč. „Tatínek musel okamžitě odejít do exilu na panamskou ambasádu,“ vzpomíná Brazilka Elma Cerqueira, které bylo tehdy devatenáct.
Staronový brazilský prezident Lula rozumí chudým. Zastupovat chce všechny
Na podlaze tam tenkrát spalo asi dvě stě Brazilců, kteří tak jako on z Chile utíkali. Jinak by je chilští vojáci zastřelili. Namále měla i Elmina matka Iracema Cerqueira, kterou ze země vyvezli vojáci mírových misí Organizace spojených národů.
Spolu s ní odjel i její nezletilý syn Ezio. Brazílie, kde tehdy též vládla vojenská junta, jim totiž odmítla prodloužit pasy. „Tehdejší brazilští vládci pomáhali s převratem v Chile i tím, že nechali zmizet či zabít několik Brazilců, kteří tam do té doby byli v exilu,“ upozorňuje Elma.
Video-rozhovor s Elmou:
Zdroj: Youtube
Krutá diktatura
Kdyby tedy její rodiče a bratr v Chile zůstali, mohlo je to stát život. Elmin otec Benedito Cerqueira musel kvůli vojenské diktatuře v 60. letech opustit už rodnou Brazílii. Nejprve byl s rodinou v exilu v tehdejší Jugoslávii, posléze v Československu, následně právě v Chile, odkud zamířil do Panamy. Do Brazílie se mohl vrátit až když se tamní tvrdé poměry zmírnily.
Důvodem toho, že se v nesvobodné Brazílii a pak i v Chile stal personou non grata (nežádoucí osobou), byly jeho levicové a odborářské aktivity směřující proti jihoamerickým juntám. V exilu působil coby místopředseda Světové odborové federace a v Chile pomáhal Allendemu.
Benedito Cerqueira
Jediný, kdo z rodiny po Pinochetově převratu v Santiagu zůstal, byla Elma. „Neměla jsem žádné doklady, jen potvrzení o svatbě. Byla jsem provdaná za Chilana Victora Huga de la Fuente, jehož rodiče se politicky neangažovali,“ přibližuje Elma. Manželství, v němž se jim narodily dvě děti, vydrželo léta.
Později se přestěhovali do brazilského Ria de Janeira, kde oba – byť každý už v jiném svazku, ale jako přátelé – dodnes žijí. Na Pinochetův režim Elma vzpomíná trpce. „Byla to krutá diktatura,“ říká. Snaží se, aby události nikdy z myslí lidí nezmizely.
Brazilci vzpomínají
Připojila se proto ke skupině Viva Chile (Chile žije), ve které působí především Brazilci, kteří buď sami nebo prostřednictvím blízkých převrat v Chile zažili. Seznam čítá 477 lidí. „Jsou tam lidé z asi dvaceti států federativní Brazílie. Nejvíc z Ria de Janeira a São Paula,“ nastiňuje.
Skupina připravuje osvětové akce, na nichž přibližuje osudy zemřelých či nezvěstných Brazilců v době chilské diktatury. Zájemci, kteří chtějí vzdát hold obětem, se mohli vypravit i do Santiaga de Chile. Tam se nejen 11. září koná plno vzpomínkových akcí. „Například prezidentský palác La Moneda Chilané nasvítili tvářemi zmizelých a zavražděných,“ přibližuje Elma.
Před 70 lety vyjel Guevara na cestu po Jižní Americe. Zážitky ho navždy změnily
Příběhy Brazilců, kteří zažili konec vlády Allendeho a nástup Pinocheta v Chile, přináší také portál Opera Mundi. Vzpomíná tam například tehdy šestnáctiletá Monika Rabelo. Diktatura měla políčeno na jejího otce. Vojáci do jejich rodinného domu vtrhli hned 13. září 1973.
Jelikož ale rodina měla již zkušenost s brazilskou diktaturou, všechna levicová díla z knihkupectví, které její otec José Maria Rabelo vedl, schovala do jámy. Vojáci se v domě chovali zběsile, jako by jim tam vše patřilo.
Rodinný příběh
Autorka textu Andrea Cerqueirová je neteří Elmy Cerqueiry a vnučkou Iracemy a Benedita Cerqueirových. Ti ve druhé polovině 60. a počátkem 70. let (i se syny Eziem a Ednem Cerqueirou, otcem autorky) žili v tehdejším Československu. Benedito tu byl v exilu před vojenskou diktaturou v Brazílii, kde pořádal protestní stávky a vojáci mu protiprávně odňali mandát federálního poslance, který mu byl v roce 2013 In memoriam vrácen.
V Praze i Chile byl místopředsedou Světové odborové organizace. Předtím rodina žila v Jugoslávii, následně v Chile a Panamě. Po návratu do Brazílie byl Benedito spoluautorem projektu sítě státních škol pro děti z nejchudších čtvrtí. Síť těchto škol tam funguje dodnes. Po smrti Benedita po něm Brazilci v Riu de Janeiru pojmenovali školu, most a náměstí.
