„Vedle bydlí i můj brácha, taky pracuje. Když jel syn na školní výlet, založil ho on. Jenže takhle to nemá každý. Vidím to na ségře, která bydlí s přítelem a třemi dětmi v Bruntále. Je odkázaná sama na sebe,“ vypráví. Překlenout období, kdy nebude mít jistou práci ji má pomoci i deset tisíc korun od vlády na její dvě děti.
Začala demolice domů v ústecké Matiční. Do měsíce zmizí ze světa
Podle zprávy Agentury pro sociální začleňování z roku 2019 byl z 5600 vítkovských obyvatel každý desátý v exekuci, přičemž každý dlužník tu má průměrně čtyři až pět exekucí. V průměru dluží kolem 250 tisíc. Výjimkou nejsou ani dvě desítky exekucí u jednoho člověka.
Žhářský útok
Vítkov se smutně zapsal do povědomí veřejnosti v roce 2009, kdy zde extrémisté provedli žhářský útok na dům s rodinou Sivákových.
Jejich dvouletá dcera Natálka utrpěla popáleniny třetího a čtvrtého stupně na osmdesáti procentech těla a lékaři v ostravské fakultní nemocnici bojovali o její přežití.
Agentura spatřuje jako jeden z důvodů špatné situace ve Vítkově i jeho polohu: Jedná se o tzv. vnitřní periferii, do velkých měst je to odsud daleko, navíc městečko leží na hranici opavského okresu i Moravskoslezského kraje. Jeho rozvoji nepřispívá ani blízkost vojenského újezdu Libavá, který působí jako bariéra, znesnadňující lidem cesty za prací do Olomouckého kraje. Většina služeb a úřadů je těžko dostupná a z oblasti se stala vyloučená lokalita.
Centrum inkluze, které založila Lucie Stanjurová, působí na Vítkovsku již od roku 2013. Snaží se prolomit chudobu a minimální životní perspektivy, jež se tu dědí z generace na generaci. Například tím, že připravuje malé děti na vstup do školky a školy. Pomáhají jim i s následným,vzděláváním, s řádným absolvováním základního studia i přechodem na střední školu. „Ve Vítkově lidé najdou velmi málo pracovních příležitostí, za prací se musí hodně dojíždět.
O to větší potíž mají Romové, kteří na kvalifikovanou práci nedosáhnou. Někteří kvůli nedostatečnému vzdělání, jiní kvůli rasovým předsudkům zaměstnavatelů,“ vysvětluje Stanjurová. Nejčastěji zakotví u málo placených technických služeb. Marně také žádají o obecní byty, proto často skončí v předraženém privátu. „Místní většina vnímá Romy negativně, proto je pro město složité pomáhat projektům na jejich podporu. Jedinou cestou je komunikovat navzájem a vysvětlovat, proč je i pro majoritu a město dobré, když se romské komunitě podaří pozvednout a najít si dobrou práci i bydlení,“ líčí Stanjurová.
U bazénu přitvrdili kvůli Romům: Odpoledne bez whirlpoolu, strážníci na zavolání
O tom, že by odsud odešla, Milena neuvažuje. Neudělala by to kvůli rodičům, kteří jí pomáhají nejen s penězi, ale i s hlídáním, když je ona v práci. A nechtěla by to udělat ani synovi, který tu má nejen kamarády, ale i babičku, dědu a další příbuzné. „Jak říká moje sousedka: Dobře jsme se už měli a teď musíme jen přežívat v tom, co tady je,“ konstatuje Milena. „Ale zároveň si uvědomuji, o kolik složitější to mají lidi jinde, třeba v Africe. Děckám vždy vynadám, když řeknou nad jídlem fuj. Nabádám je, aby si vážila i toho mála, co mají,“ dodává.
Dcerku proto vodila do předškolního klubu Centra inkluze a ve třech letech ji dala do klasické školky, syn chodí do centra na doučování. I díky tomu bez problémů zvládá studium v běžné základní škole. „Říkali mi, že máme přece svoji školu. To jsem ale odmítla. Tam ho ani omylem nedám. Chci pro něj dobré vzdělání a lepší život, než mám já. Dělám vše pro to, aby zde dostudoval,“ prohlašuje bojovně maminka.
